(z archivu jš)

   „Vyvrbit sa može šecko,“ pravil Jan Mlčochů, dyž už počtvrtéj dopíjal poslední pivo. „Už je to kterýsi týden, co sem jél do města, do téj novéj super haluzny s kdečím, kúpit nový šporák. Spočítané sem to měl ajncvaj, jak v televizi: Dondu tam, přehlédnu regále, personál hneď ke mně, poradíja, poslúžíja a ešče odvezú k nám dom. Skoro sem sa trefíl.

   Sotva sem sa tam postavil a čučel dokola, taková pěkňučká mladica hned ke mně a zašveholí: Co by to mělo být? - Mělo by to byt něco ta jak šporák do kuchyně, lebo ten starý už sa šklíbí, že má nárok tak akorát na škarpu – pravím, a už od podívání sem byl z téj cérky naměkko.“

   „Ve tvojích rokoch sa to prý aj stává,“ ščúřil sa Floriš.

   „Enomže ta křehká duša zmizla za regálama. Naščestí sa za chvílu přihasil chlap, asi nejaký vedúcí, a optal sa ně zas to samé: Co by to mělo být? – Chcu šporák do kuchyně! – Máme velký výběr sporáků…- Tož ně některý ukažte! Pravím hlasem jak pán, lebo sem byl zákazník. – Hned s vámi někoho pošlu do oddělní sporáků, pravíl a zasej zmizl za tema regálama. Prohlédal sem nabídku ledasčeho kolem dokola, dyž sa zaséj vynořilo to pohledné cérčisko v nóbl kabátku a hned sa dalo k východu z teho supráča. Nekdy člověk moc nepřemýšlí, enom ně tak hlavú přelétlo: To si nechám lúbit, s tú si pudu ten šporák vybrat, ať je to gde chce. Na nic sem nečekál a hned za ňú. Kráčala ta  panenka fryško, měl sem co dělat, aby sem jí stačil. Jedna ulic, druhá ulic, třetí ulic, v kerémsi baráčisku se ně ztratila, to se dalo čekat.

   Hodnú chvílu sem tam trčál, a dyž nešla, tož sem zazvonil u jedných dveří. Jakási panička ně otevřela. Pravím: Néni tuto hen oddělení šporáků? Došel sem semkaj s jednú prodavačků, ale tá sa mi ztratila…Ná, dyby sem mjél frňák jak Metúd Krumplík, tož by mi ho v momentě přibúchla mezi dveři.

   Šel sem spátky do teho supráča. Zas tam, gde sem tu anabázu prv začal. Ten samý vedúcí sa ně optal, lesti sem si šporák dobře vybral. – Tož, vybral, pravím, jak se to vezme. Chvílu ňa to hřálo, ale aj dohřálo. Pošlu sem starú, ať si vybere sama.

   Vedúcí na mňa zízal jak žaba z kyšky. Na autobusovém sem si dal na splach nejaké pivo a jél dom.“

   „Kúpils?“ optala sa ně stará, enom sem rozglábil dveři.

   „Nekúpil, Anežko,“ pravím popravdě, „reku, ať má moja radost a vybere si z tolikých šporákú sama. Ale teho trúbu sem jim tam nechál…Ani nevím, co si  z teho tehdá Anežka vybrala.“

   A Janovi zasvítily očiska do modra, ta jak dyž sa pozopírá slunko do zralých trnek na záhumení.