(kapitolka černého humoru, 1962)

   Jsa jinoch jako z růže květ, zamířil jsem na studia. Maminka, když mne vypravovala, měla se mnou řeč velice vážnou, až delikátní. Říkala: „Dej si pozor, ať nenarazíš na nějakou Dorotu. Zkazí tě a potom…“ v tu chvíli se rozplakala, neboť přišel pohodný, aby odvezl uhynulou svini. Všichni jsme plakali. Každé loučení je těžké.

   V kupé ve vlaku se mne ptali, kam jedu s tak velkým zavazadlem. Slušné vychován v chudé rodině, odvětil jsem skromně: “Na studia.“ Pokyvovali hlavou. A co prý si vezu? „Škvarky…uhynula nám svině,“ dodal jsem, abych zavedl řeč jinam. Pokyvovali hlavou ještě víc.

   Pan domácí mne přijal velice vstřícně a přestože neznal maminku, měl i on s Dorotami své zkušenosti. Pak přišla paní domácí a zvesela oznámila, že sousedka odešla a už se nevrátí. Všichni jsme se srdečně zasmáli, ačkoli jsem netušil, kam měla sousedka namířeno. Pak si šel pan domácí vykartáčovat černé šaty.

   Zašel jsem zčerstva načerpat městského vzduchu. Byl nějak zatuchlý, asi od včerejška. Cestou na rynek mě oslovila výrazně zmalovaná dívka, kam prý jdu? Sdělil jsem jí kam jdu a nejspíš tam šla taky, jelikož se vydala se mnou. Cestou podotkla, že se jí líbím a že jí mohu říkat Sylvo. Řekl jsem, že je to velice pěkné jméno a že jsme zrovna tak říkali naší svini, která včera uhynula. A že je to náhoda.

   Pak ale Sylva musela jít domů nasypat kanárkovi a tak mne požádala, abych ji doprovodil. Řekl jsem si: co s načatým odpolednem a odhodlal se vykonat dobrý skutek. Jenže v rozlehlém bytě u Sylvy jsem marně hledal kanárka. Rodiče ho asi mají sebou, nebyli totiž doma. Mlčel jsem. I Sylva mlčela a chtělo se jí asi spát, neboť si lehla na kanape. Čekání někdy unavuje. V jejím případě způsobovalo jakousi nevolnost, proto mne požádala, abych jí rozepjal blůzku, což jsem učinil. Mám prý studené ruce, tak ať ji zchladím. Optal jsem se, nemám-li raději zaskočit pro lékaře, načež pravila, že je to jenom chvilkový záchvat. Patrně bývá takto zachvácena častěji, takže si umí poradit.

   A vskutku. Jenom co zaskřípaly domovní dveře, byla už čilá jako rybička. Přišli rodiče i s mladším bratrem. Pozdravil jsem uctivě a zvědavě se zeptal, kde nechali kanárka. Nejspíš se jim cestou ztratil. Vycítil jsem z otcova pohledu, že bych se toho už neměl víc všímat. Obrátil jsem proto list hovoru řka, že je dobře, že už jsou doma, neboť jejich dcera měla zase záchvat. Velice mne udivilo, že rodiče o žádných dceřiných záchvatek neví. Je hodná, nechce jim přidělávat starosti.

   S mladším bratrem jsme si pěkně pohráli. Vyndal z pohovky pero a narazil mi je na hlavu. Já jsem ho zase zabalil do ubrusu a kutálel po schodech. Křičel, nejspíš radostí.  Paní matinka křičela rovněž. Myslím, že si také chtěla hrát, neboť mne začala po bytě nahánět. Posléze se přidal i pan otec. Byla to velice družná rodina. Na rynek jsem přiběhl s velkým náskokem. Ohlédl jsem se. Nikdo z té hravé rodiny ale neběžel za mnou. Proč bych se měl divit, jsou to asi moudří lidé.

   V nejlepším se má přestat…

jš