(fejeton)

Mladá pravda, prosinec 1968

     Je mnoho událostí, které člověka za jeden jediný rok postihnou. Některé očekává, jiné nikoli. A přece mají oboje cosi společného. Vzrušení. Radostná a naopak zase smutná. Vánoce patří k těm, které očekáváme v rubrice radostných. Možná je to proto, že si chceme to ostatní na malou chvíli oddělit pocitem dobra, nejsvátečnější nálady, chceme darovat štěstí a sami chceme být alespoň malým štěstím obdarováni.  Přes všechny vyčerpávající toulky po obchodech, vystávání před výkladními skříněmi, přes malá zlobení a nervozitu zasedneme spolu a oddáme se plně všem těm překvapením, vůním a obrazům nejkrásnější hry na světě. To všechno jsou Vánoce. Ani ty letošní nebudou jiné.

     Vánoční pomyšlení. Zdálo by se, že psát o Vánocích je velice jednoduché, ale není to pravda. Vánoce se totiž nedají popsat. Vánoce se cítí. Já osobně nejvíc cítím Vánoce v blízkosti ozdobeného stromečku a v naprosté odevzdanosti koled. Myslím na jednu. Říká se o ní, že bude hitem letošních Vánoc (hit mi zní daleko liběji, než šlágr). Nejnovější koleda. Nebude konkurovat těm, které už známe řadu let. Zasedne s nimi pouze k jednomu stolu. Ze všch otázek a pocitů, které vyvolá, všimnu si jediného a jedinou.

     Dudlajdá – zpívá se v ní, jakoby mimochodem. A mě přitom napadá: Co nám ten Dudlaj dá? Kdo je Dudlaj? Nevím. Bude to asi dobrotisko, chce-li dávat. A je-li v koledě, bude to patrně něco dobrého, něco čistého, něco radostného. Co bych dával já, kdybych byl Dudlajem, nevím. Nedovedu si představit jeho možnosti a tudíž možnosti moje jako Dudlaje. Nedovedu si představit jeho národnost (jiný kraj, jiný mrav). Tak si na zkoušku dosadím.

     Dudlaj je osud. Mohu teď vypočítat řadu přání, která bych Dudlajovi sdělil. Mimo jiné bych si přál, aby mi nadělil totéž co panu Suchému (Kamarádi). Jenomže ten mu naděloval o něco dřív, takže mi nemůže ledacos ujít. Znova. Dudlaj je osoba. Rád bych s ním, ještě před nějakým nadělením, vyměnil názor. Těšilo by mne, kdybychom se shodli. A to by byl jeden z nejkrásnějších dárků. Ale, co když je Dudlaj pták? Třebas holubice a přinese jenom olivovou ratolest? Zdá se mi, že podle zákona rovnováhy tam, kde rostou olivy zase nelétají holubice. Jsem člověk nedokonalý, mohu se mýlit. Rád. Dudlaj může být i zvíře, pocit, věc, všechno. Dudlaj může být i muž v nejlepším věku, penzista, voják nebo sirotek. Jisté je, že se z ničeho nic objevil a je tu s námi. A i když nedal o sobě vědět víc než to, tuším skupenství pevné.

    Do radostného vzrušení Vánoc tedy přichází Dudlaj. Ohlášen v koledě. Co nám dá? Dá nám vůbec něco? Když ne letos, tak narok nebo napřesrok? Dudlaj určitě nechce ničemu a nikomu konkurovat. Zasedne pouze s námi k jednomu vánočně prostřenému stolu. Vyzbrojen nadějí, kterou dudlaj, dudlaj, dudlajdá…                                                                                        David