(z archívu jš)

   Dyž sa strýc Floriš dvúma hltama podíval na dno oroseného pohára a rukú utřel fúsiska z pěny, obrátil sa k Janovi Mlčochovém:

   „Ty, Jane, musím ti zatepla povykládat, jak Metúd Krumplík vézl céři prezent…“

   Jan, kerý sa s Florišem Pančochú v místním pohostinství pravidelně staral o likvidaci zásob tekutého zlata, a při téj příležitosti o zdělování ledasjakých zpráv, s podivem zakrútil hlavú.

   „Naco prezent, dyž sa teprv nedávno vdávala?“

   „Naco prezent, naco prezent! Přeci zvédla úspěšný boj za zvýšenú populaciju ve zkrácené lhůtě.  Jejich Mařka bývá ve městě ve svém, v tem rozestaveném satelitu, kerému Metúd nepraví ináč, než „oáza v púšti blata“. Vypravíl sa tam a vézl do kúta. Jel sám, lebo stará mosela do erteplí a pojede až na křtiny. Večer před tým šel Metúd eště na schůzu, tož sa domluvili, že bude mět všecko nachystané v síni za dveřima. Schůza sa protáhla až do šenku. Dyž došél dom, jeho stará už nahlas spala.

   Ráno skoro zaspal autobus. Fryško sa pooblékal, popadl, co bylo nachystané v síni za dveřima, a hnál na zastávku. Tam si enom tak mrmlal: Tož, to nemohla ten prezent dat do nečeho inšího, než do Ančinej aktovky? Gdo to včíl bude v tem autobusi hlídat?

   Na zastávkách přistupovaly děcka, pak se zas hrnuly ven, furt dokola. Metúd čučel na aktovku s vyvalenýma očima, snáď je aj chvílama trochu mhúřil... Na autobusovém z něho šla šecka ta nervóza dúle. Enom tak pro jistotu sa eště podíval, esli néni prezent nejak domačkaný. Ledva aktovku otevřel, krvi by sa v něm nedořezal. Samé školní knížky. Zapl aktovku, a za chvílu aj mozek. A karé do informací na autobusovém. Pro iskérku naděje.

   Panička, co tam v kukani seděla, chvílu nevěděla, o co Metúdovi ide. Dyž sa konečně domluvili, pravila: „Šak na tech knížkách mosí byt napsané, čí to je. Tož tam zajdete, vyměníte, a bude to.“ Vytáhla první knížku a praví: „Máte veliké ščestí, je to tu aj z adresú…nejaká Anča Krumplíková!“ Metúd zbledl, vyrval jí neuctivo knížku z ruky, ani pámbuzaplať nepravíl, enom pro sebja brblal: Hergot, tož to je pane prezent!“

   U Mařky dlúho nepobýl. Hnalo ho to dom. Jel zpátky naštelovaný jak býk do arény. Toť toto mi vykládal cestú, enom tak napúl huby. Aj su zvědavý, co bude…“

   V tem sa, jak v dobrodružném filmě, otevřely dveři do hospody, a v nich trčál zarámovaný Metúd.

   „Vitaj, Metúde, dlúho zme sa neviděli,“ zakúlal očiskama Floriš. „A jak sa mívá tvoja stará?“

   „Co vím? Beztak bude nejaká marodná, už ani do řeči jí néni. Tož sem šel na jedno. Ticho léčí, Florišu!“

   A Metúd mocným lokem spláchl všecku tu hořkost, co ho za ten den škrábala v krku.