(pocta Miku Waltarimu, 1984)

    Sotva kdo dokáže dopředu přesně spočítat, kolik vteřin je potřeba k lidskému životu. Z nich pak jen nemnoho natrvalo zakotví v mysli, aby z ní ve své osudové neopakovatelnosti už nikdy nevymizely. Jakoby dokonalá pravda o životě byla ukryta právě jen v těch několika vteřinách, k nimž, každý po svém, směřujeme.

    Kteréhosi poledne, které bývá znamením či symbolem rozhodnutí na rozhraní moudrých rán a nedopovězených večerů, za kulisou oprýskaného domu, sevřen krunýřem okrových stěn s několika kalendářovými krajinami, spatřil jsem náhle vystupovat z lesklého obrázku dívku. Nejprve po praméncích tmavých vlasů, s nachově rozpálenými tvářemi. Vzápětí tu byla celá, jakoby zázrakem vytvořená pro tento jediný okamžik. Napadlo mne, že v němém úžasu proměny není důvod cokoli nazývat či vysvětlovat. Možná už tenkrát jsem podvědomě cítil barevnost jejího jména, ale až mnohem později jsem jej pochopil. V obraze na vteřinu přesném, vetkaném do osnovy poledne, zůstávalo nedotčeno jediné. Byla to Tali.

   Od onoho okamžiku, žíznivý snem, jsem ji znovu a znovu hledal, nacházel a ztrácel. A ona, jakoby to všechno tušila, zůstávala ve chvílích poznání jen jako nadechnutí, jako ozvěna dálek, k nimž beznadějně vztahujeme ruce. Možná i proti své vůli nebyla vůbec přesná a nechávala mne s oblibou čekat, kdykoli jsem si přál, aby vstoupila do mého snu. Jako z udělání, zrovna asi hledala smysl svého žití, tak jako já jsem jej hledal a doufal, že jejím prostřednictvím se mi to podaří.

   „Proč tolik hovoříš o slunci a přitom se snažíš vyčíst naději z hvězd? Ne, že by mne tvá řeč netěšila, ale nejsi přece jen příliš daleko?“ povídá Tali v jedné z těch chvil své proměny a mého úžasu.

   „Slunce je jistota v životě, ať už jej neseš jako břímě či naopak snadněji a s nadhledem. A hvězdy odjakživa k lásce patřily. Bez ní si neumím plynutí času představit,“ povídám s myšlenkami mnohem blíž, než jsou zrovna teď hvězdy i slunce. Kolik slov už bylo v našem snovém vztahu řečeno, cosi naznačeno, kolik přání vysloveno, láskyplných trápení prožito. Kolik cest vedlo k hovorům, jež měly cosi objasnit, obnažit a třeba i pohltit. Kolik slov padlo v obavách i v samém rozletu, kolik mlčení k nevíře. Ale jen málo z nich našlo v sobě sílu dopovědět víc, než právě tato chvíle.

   „Nejsem daleko,“ vytrhávám se z myšlenek. „Jsem mnohem blíž, než jsem si kdy uměl představit.“ Ale co ona? Je vůbec k pochopení, že mnohé, co obvykle být má, prostě není? Krom plnokrevné představy? Zároveň s léty nastřádaným přesvědčením, že okamžiky, které prožívám, se musely zákonitě dostavit?

   „Nesmíš se o mne bát,“ šeptá Tali, jakoby dokázala číst v mých myšlenkách. „Neumím ti možná přesvědčivě říci, jak moc si chráním střípky našich setkání. Jak se těším na laskavá slova i konejšivá mlčení. Nesmíš se bát, že se ti ztratím, třebaže osud zhusta měřívá jinak. To já se bojím, že jsem ti jakýmsi nedopatřením propadla do snů, které si sám pro sebe sníváš. Neříkám, že to není blažený pocit, ale bojím se, že o mně vlastně vůbec nic nevíš. Že mne můžeš náhle minout, až nedočkavě vysedneš ve stanici Láska. Zrovna tak, jako míjíme každého, kdo zajat všedností poztrácí schopnosti přinášet. Bojím se, protože nevím, čím jsem si dar tvé pozornosti zasloužila.“

   „Jsi. Ve třech hláskách je všechno ukryto. Jsi. Jako odraz touhy, únava po dlouhé cestě svlažená pramenem průzračné vody. Potměšilým osudem dobře tajená...“ Nevím, kde ještě hledat slova, když na dosah je mlčení, které nejlépe proměřuje svátost oné chvíle, kdy svět se propadá a ticho drolí. Hledám v očích Tali záchytný bod jako dotek vzdálené záře Kasiopei, uprostřed kopretin podél cesty chyb i díkůvzdání. Cítím napětí v těkavých očích Tali. Je tak malinká, tak bezbranná. Copak nevnímá skřípot vlaku, z něhož teď nedočkavě vysedám ve stanici Láska, abych jí daroval vůni fialek? Chuť polibku se o ni nezastaví.

   „Nelžeš si ve mně sluneční svit a naději hvězd? Mám spoustu lidských chyb, než abych se mohla cítit bohyní. Mužská ješitnost je přece jenom podivná ohrada volnosti. Chceš mne vlastnit nebo milovat? Takovou, jaká jsem?“ Od první chvíle o tom přemýšlím. Odpovědi leží někde uprostřed vzájemné víry. Nemohou být zodpovězeny dříve, dokud se jakkoli a čímkoli nepodělí dvěma.

   Od setkání zvolna v nevzrušivém stereotypu plynuly dny, týdny, měsíce…Vracel jsem se občas k řádkům knížky ve vybledlém tyrkysové obalu. Tali se mi ztratila kamsi do čtyř západů slunce příběhu, který prožil "hřebíkář" Mika Waltari jako protiváhu souběžně jím popisovaného příběhu Egypťana Sinuheta. Ve znamení svých snů, své klukovské duše. Nevím, kde přesně nebo aspoň přibližně, prožil svou snovou lásku, jenž měla trpělivě chránit jeho srdce. Podobnou obrazu Tali, kterou, aspoň to tak vypadalo, jsem já sám provždy ztratil.

   V tom městě, kde tehdy voněly gladioly a barevně se tříštila fontána, doširoka se leskly stříbrné úsměvy dívek a měděnkou pyšnila kupole chrámu, tam jsem spatřil Tali znovu a naposled. V oné vteřině, která se jednou provždy natrvalo zastaví. Dost možná, že mi k prchavému úkrytu před náhlým lijákem doporučila zákryt těžkých vrat rozmáchlým gestem mlčenlivá socha, stojící netečně před nimi. Mohl to být ovšem i nějaký jiný pokyn. To si ale netroufám s určitostí tvrdit. Varhany deště ještě propouštěly ryk z narudlé klávesnice prejzové střechy do ztemnělého průjezdu. Se stejně oprýskanými stěnami a zamlženým obzorem kamsi dovnitř, jako kdysi. A stejně jako tenkrát, se tu nečekaně zjevila Tali, navzdory dálkám i nepřenosné vůni fialek, tak nepravděpodobná v tom čase. Byla tam, choulila se a hřála. Možná, že prošel kolem Sinuhet, zaručeně bosý. Nevnímal jsem nikoho a ani nic jiného, než její snový obraz, který se mi s posledními čurky deště, v souhvězdí lesklých střípků všude kolem, proměňoval na pátý západ slunce.

jš