Odtáď až potáď

    (z archívu jš)

   

   Cyril Kňápek nemohl vidět robu. Šak víte, jak to myslím. Pravdaže né svoju. Tú má na očách každý deň. A dyž sa dovalí z hospody dom, aj v momentě dvakrát. Pravili o něm, že má šecky špinavé neřestě, enom jednu jak holubičku čistú. Lásku. Tú zaséj enom nekdy. Po čertoch pokaždéj, dyž k němu v práci do úseku došla nejaká pěkňučká robka. Vykládal jí, jak k ní enom hoří tú čistú láskú, a robka hledí na ty pocukrované řeči s očama navrch hlavy. Kde na ně može enom chodit? Nedivte sa, že takovému mámení kolikerá křehká duša aj podlehla. Teprv potem jí padala sanica, jak sa čistota téj lásky fofrem vytrácala.

   Neutají sa nic. Každý čekal, gdy padne kosák na kameň. Enomže Cyrilek, ten milovník-recidivista, spravedlnosti dlúho odolával. Jak dyby nevěděl, že tá mele velice pomaly, ale najisto. Kolo sa jí zadřelo, dyž do úseku k Cyrilkovi došla Aneša. Cérka krév a jogurt. Tak pěkňučko udělaná, všeckého akorát. Cyrilek hnedkaj: Anéško sem, Anéško tam, Anéško toť toto, Anéško hen to… Tetřev sa tolik nenavyváďá, ta jak on. Sú ale aj plechové huby, keré, co nevíja, nepovíja. Anešin chlap ostal na chvílu dozelena. Dyž sa mu barva vrátila, uderil na Anešu. Šecko doznala. Tož, šecko, šak prý ani k ničemu velice nedošlo.

    Ta dyž tak, bude aj inak. Anešin chlap hnedka do hospody a k Cyrilkovi: „Eště zně nigdá neporučil, Cyrile. Tož, teďkaj možeš, polehky sa potem popasujeme!“ Cyril sa krútil, jak dyby si přisedl toho svojeho tokajského. Krvi by sa v něm nedořezál, ale poručil. Anešin, dyž dopili, k hospockému: „Daj to do druhéj nohy!“

    Faktem ostane, že tolik noh ani v hospodě nebylo, co ti dvá tenkrát vyslopali. Cyrilek s lítosťú uznál, že to, co robám dělá, sa dělat nemá. A že s tým aj skoncuje. Co už sa tech rob natrápil a chlapom parožího poznasazovál. Tak on už žit nemože. A ani nebude! To slúbil, nasadil si rádionku a vypotácal sa z hospody…

    První ty jeho hadry, aj s rádionkú, objevil u „kačeňáka“ Metúd Krumplík. V momentě tam napochodovali dobrovolní hasiči s tyčama. Okrskář létal od jednoho k druhému a dirigoval tu nenadálú pátračku. Nešlo jim na rozum, že by to Cyrilek včera v hospodě bral tak na vážno. Propíchali „kačeňák“, tu o cosi větší obecní lužu, tam aj napříky. Po Cyrilkovi ani stopy.

   Nedalo sa nic dělat. Okrskář sa vypravíl za Cyrilkovú starú. „Čuj, Marijáno, už sme vyzkúšali šecko možné. Kačeňák sme propchali, dyž tam u něho ty Cyrilkovy hadry ostaly. Ho samého ale najít nejak nemožeme. Snáď, aby sas nachystala na najhorší…“

   Marijána při téj řeči založila ruky v bok, po leknutí ani památky. „Tož vy ho nemožete najít? Já vám teda řeknu, gde je. Chrápe jak belina v chlévku. Lebo sem ho, ožralu jedného, ta jak býl, enom ve spodňákoch, nepustila dom. Tam si proň možete jít!“

    Cyril si snáď myslel, že ho budí andělský chór, dyž s ním v chlévku okrskář clúmal. Tak ukrutně sa chlapi kolem řehúňali. Z moci úřední byl na místě vyslechnutý. Histórija to byla tak  posmutnělá, až sa šeci záchranáři za břuch popadali.

    Vykládal, jak chtěl s tým špatným životem skončit v „kačeňáku“. Jak sa, iďa z hospody, aj povyslékal. Jak chtěl ešče okusit vodu, lesti néni moc studená. A byla, jak Ořechův čumák. „Uznajte, že tak blbú smrť bysem si, ať je to jak chce, na mú dušu, přecaj enom nezaslúžil!“ Dyž si dal takové rozhřešení, nechal tam šecko a ve spodňákoch šel dom...

    Hodnú chvílu ho ten kabát z ostudy ozíbal. To dyž ho negdo nepomenoval ináč, než potápěč. Ale aj horkosťú ho třáslo, dyž došla obsílka k rozvodovému súdu. No, rozum měl navrch. Marijána nakonec dokázala šecko špinavé prádlo přeprat doma a hořkú slinu přehltnút.  A Cyrilek si snáď na každú novú čistú lásku dával setsakramentsky bacha.

Pravda, kdo to može vědět…