(z archívu jš)

  Už kterýsi rok sa Jan Mlčochú s Florišem Pančochú štengrovali. Bárzgde. Najvjac v hospodě. Jan byl rybář, jak zákon káže. Sem tam aj něco chytíl, pravdaže, kolikrát enom rýmu. To bylo něco na Floriša. Upíl oroseného, a na Jana:

   „Ty bys měl mět tú novú japonskú rybářskú kazetu, Jane. Tá by ti snáď aj přišla velice vhod.“

   „Co to zas meleš, Florišu, co to je za kazetu?“ chytil sa Jan na udicu.

   „Ále, tož taková malučká. Je v ní akorát skládací udica a pár papírových kapesníků, něco jak škatulka první pomoci, dyž tam zbůhdarma sedíš u vody a kape ti z nosa…“ Chlapi sa  řehúňali a Jan rudl jak západ slunka.

   Nebo, už je to kterýsi rok, sa náhodú zešli Jan Mlčochú s Florišem v „samošce“, ve frontě u pokladny. Floriša nepálil jazyčisko moc dlúho. „Čuj, Jane, už viděls ten nový americký film?“

   „Kerý?“ chytil sa, jak dycky, Jan.

   „Tož, ten, no, Čelisti. Naši mladí na něm byli a povykládali ňa to. To by bylo něco pro tebe. Horor, jaký tu snáď prý eště viděný nebýl. Potoky krve…“

   „Už sem myslél, že zas plkoceš něco o rybách,“ šklebil sa Jan.

   „Aj tak, aj tak. Prý je to krvavý příběh dvú kamarádú ze symfonického orchestra: Kehosi tam aj propchli šmyčcem. Očiska bys vyvaloval.“

   V tem sa stalo něco, co sa vymyslet nedá. Stará Metúda Krumplíka, co s něma stála v téj frontě a enom tak neposlúchala, o čem tí dvá melú, aby jí nic neutéklo, hnaná zvědavosťú praví:

   „ Ná, tož, Florišu, a nač se to potem menuje Čelisti?“

   „Tož, tak, lebo sú to violon-čelisti,“ jedným dechem vypravil ze sebja tu kardinální hlúpotu Floriš. Ani nepomyslel, jak mu skrzevjá to bude večer v hospodě těžko.

   Metúd Krumplík těžko dosedl ke stolu v hospodě, hrůzostrašně sa zaškňúřil a mezi zubama procedíl:

  „Tak nevím, Florišu, lesti ti mám dat přes hubu hneď, lebo až potom!“

  „Přecaj by sas nebil tak nasucho,“ zachraňoval kamaráda Jan Mlčochú. A tak, než sa trochu namokřali, vyslechli tú pohnutú Metúdovu historiju.

   Krumplíková, příďa dom, hnedkaj na Metúda, že mosíja jít do kina.

   „Naco já pudu do kina, dyž si možu lehnut k bedně,“ nenechal sa Metúd. Ale jeho stará nedala pokoj, a že na ten americký trhák mosíja, že je to krvavý příběh dvú kamarádú ze symfonického orchestra, ináč prý plný lásky s harfenystkú, no hotové litányje. A prý pudú, a dost. 

   „A gdo ti, ty trúbo stará, namlel takové hlúpoty? Šak sis mohla ve vitríně u kina prohlédnút, proč tam tá krév teče. Gvúlivá žralokovi!“

   „A tož, to né, trúba si leda tak ty. Aj Floriš s Janem si o tom v samošce vykládali to samé, co já…“

Metúd sa ze starú nečepcoval dlúho, třískl dveřima a karé do hospody. Načapal je tam oba, Floriša aj Jana.  A že to teprv byl horor, kerý snáď hospoda dovčílšku eště neviděla, to už bysme ani dodávat nemoseli.