Patron toho má na bedrech moc

    Na svého patrona, svatého Jiří, nedám dopustit. Takových je nás ve světě ovšem nepřehledná řada. Kromě jmenovců spřízněných křtem, i mnoho profesí - rolníci, horníci, sedláři, kováři, bednáři, vojáci, skauti a další. Také organizací a nemocných lidí. Připomenu i kostely, kostelíky a kaple, nebo obec u Vysokého Mýta. Východními církvemi je označován za megalomartyra, velemučedníka. Jeden ze čtrnácti svatých pomocníků je uctíván římskokatolickou i anglikánskou církví, pravoslavím, ctí ho luteráni. Patronát drží nad městy Barcelonou, Bejrútem, Freiburgem, Istanbulem, Janovem, Londýnem, Lublaní, Piranem i Moskvou. Je patronem Anglie, Bulharska, Černé Hory, Etiopie, Gruzie, Kanady, Katalánska, Palestiny, Řecka a Srbska. Nevím, jestli jsem to vypsal všecko. Musíte uznat, že toho má i tak široko daleko až moc.

Válečná obluda dala světci zabrat

    S patronem o sobě víme přes sedmdesát let. Vůbec první setkání mne, jako zvídavého školáka, a toho odvážného drakobijce Jiřího, zprostředkovala objemná knížka „Naše světla – Čtení ze života svatých“, kterou sestavil Rudolf Schikora, CSsR, s ilustracemi Arnošta Hrabala a Jana Obšila. Vydal ji Exerciční dům ve Frýdku v roce 1947, rok vydání je rovněž důležitý. Který z výtvarníků je autorem unikátní kresby na straně 287 dodnes nevím. Sv. Jiří stojí ve vítězném gestu s mečem rozkročen na obludném sedmihlavém drakovi. Šest hlav už padlo, chystá se na tu poslední. Před mnoha lety mi to tak nedocházelo. Jedna z těch uťatých hlav se tak trochu podobá Medúze z Rubensova obrazu, s vlasy spletených z hadů, jiná hlava má ještě německou helmu, další podobu Japončíka, ze dvou zbylých rozkutálených hlav čiší hrůza při pohledu na setnutou hlavu Vůdce. Nic podobného jsem pak už nikde jinde neviděl. Příběh zřejmě ale zůstal otevřený.

Osud mu vymezil Kristova léta

     Curriculum Vitae z knížky „Naše světla“ o sv.Jiřím (řecky Georgius) uvádí, že „pocházel z urozených rodičů v Kapadocii. Otec jeho zemřel smrtí mučednickou; jeho matka se odstěhovala po smrti manželově se synem do své otčiny, Palestiny. Jiří byl povahou ohnivý a věnoval se stavu vojenskému. I jako vojín zůstal ctnostným a bohabojným vyznavačem Kristovým.“

    Pro upřesnění: Kappadocie leží v severozápadním Turecku, pocházel odtud Jiřího otec. Sv. Jiří se tu podle legendy narodil v křesťanské rodině kolem roku 270 n. l., jeho matka pocházela z Lyddy (dnešní Lod v Izraeli). Po svých dvacetinách obdržel titul Tribuna a následně se stal rytířem. Tou dobou už působil v Nikomédii (poblíž Istanbulu) jako člen osobní stráže římského císaře Diokleciána.

     V roce 303 vydal císař edikty umožňující pronásledování a útisk křesťanů v celé Říši. Jiřímu bylo nařízeno účastnit se perzekucí, ale namísto toho se přiznal ke křesťanství a kritizoval císařské rozhodnutí. Rozzuřený Dioklecián ho nechal mučit za zradu a poté, když svůj postoj nezměnil, nařídil jeho popravu. Jiří byl sťat před Nikomédijskou obrannou zdí 23.dubna roku 303. Asi ve svých třiatřiceti. V Kristových letech. Jeho tělo bylo navráceno k pohřbu do Lyddy. Všude ve světě uctívají sv.Jiřího v den jeho úmrtí, jen v Česku o den později. Ustoupil Sv.Vojtěchovi, českému patronu.

    Příběh o svatém Jiřím a drakovi je východního původu; do našich končin byl prý přinesen křižáky a upraven do romantické podoby. Má zřejmě předkřesťanský vzor ze starších indoevropských náboženstvívh. Sv.Jiří je uctíván jako hrdinský mučedník, který silou víry v Krista přemohl všechny svody světa a zvítězil nad šelmou zla, lsti a přetvářky.  

Setkávání s patronem v duchu legendy

   Čas od času se na toulkách potkáváme, i když ho na druhou stranu nijak zvlášť nevyhledáváme (to jen, abych vysvětlil, proč fotek se sv.Jiřím nemáme příliš). Zpodobňován je jako voják na koni bojující s drakem. Toho se teď budeme držet.

   V Česku začněme na Pražském hradě. Na třetím nádvoří je umístěna bronzová kopie jedné z nejvýznamnějších českých gotických soch, kterou vyrobili v roce 1373 bratři Martin a Jiří z Kluže. V roce 1541 ji poškodil požár hradu, za dalších dvacet let, v roce 1562 diváci rytířského turnaje. V současném novověku, jak je patrno z fotek, zase kdosi Jiřímu odcizil kopí. Zlá saň si zřejmě oddychla. Je jiná doba. Na „své“ bazilice a na dalším portálu v areálu hradu přečkal udatný hrdina dějiny bez úhony. Nová působivá sgrafita na kostele sv.Kunhuty v Novém Městě na Moravě (přestavovaná památka ze 14.století) vytvořil akademický malíř Karel Němec. Keramický Sv.Jiří je v portále boží muk „za starú Breclavú“, o nich se po léta zpívá v písni, ale málokdo je na vlastní oči viděl. V kaplici vysoké boží muky na konci Klentnice směrem k Perné na Pálavě si zase světce z početných turistů málokdo všimne. A jeho reliéfu na fasádě domu na Hlavním náměstí v Mikulově jakbysmet.

    Evropou to vezmeme na přeskáčku. Ve Starém městě (Gamla Stan) ve švédském Stockholmu mocně bojující Sankt Göran (sv.Jiří švédsky) poráží draka od roku 1489, od roku 1913 v bronzové kopii. Daří se mu to i v portále kostela Sankt Göran v Mariehamnu na Alandských ostrovech, které pro změnu patří Finsku. Dvě rozdílné podoby nabízí zastavení s patronem ve slovinském Piranu, a zase jinou má na hradním vrchu v budapešťském Budíně. Významné místo k udolání saně získal na kašně na prvním nádvoří Primaciálního paláce v Bratislavě. Jeho tkanou podobu spatříte v katedrále v anglickém Yorku a malovanou zase v mužském klášteře v Paleokastrici, na severozápadě řeckého ostrova Korfu.

Troufalost ze staré známosti

    Dlouhá léta jsem neměl tušení, že oči zajímavé kamenné postavy, které mne cestou z centrálního náměstí ke klášteru na Montserratu v Katalánsku sledovaly po způsobu pohledu Mony Lisy z pařížského Louvru, totiž pořád, patří sv.Jiří. Koho by taky napadlo, že bude zpodobněn bez koně a bez draka, jen pevně svírající obranný štít jednou a rukojeť meče druhou rukou. Španělský sochař s dvěma příjmeními Josep Maria Subirachs í Sitjar (1927-2014) v roce 1986 velmi originálně prostorově pojal dva metry vysokou sochu z travertinu ve výklenku kamenného tarasu. Oči jakoby bedlivě sledovaly souboj dobra a zla ve vás samotných. Vnímám to tak dodnes, téměř dvě desítky let.

   Jako překvapivou výjimku v podobě odvážného drakobijce občas předestřu pro sešlost známých fotku ze zahrady zámečku Miramare v Terstu. Sedmilhářsky vysvětluji, jak se nedávno zjistilo, že patron Jiří je vlastně žena, neboť má na koni bez sedla skvělé držení těla a kopí a především - velmi pohledná ňadra. Vyvolaný zájem posluchačů jim pochopitelně nevydrží dlouho. Někteří přijdou na to, že jde nepochybně o bohyni lovu Dianu.

    Nakonec si nechávám vikingskou fabuli, zvěčnělou na náhodné fotce ze vstupu do muzea v kulturně společenském komplexu Perlan v islandském Reykjavíku v srpnu roku 2011. Viking na vzedmutém koni rozmáchle zasekává meč proti saním. Dobro a zlo by tak bylo v pořádku, i když trochu kostrbatě. Jenže na Islandu draci nejsou, tak proto asi saně ve stylizované podobě. Dumám nad bezbřehou smělostí té úvahy, patron mi to už nejspíš dávno odpustil. Bylo by to tam na severu s naplněním legendy vůbec možné? Odpověď na sebe nechala čekat rok. Do okamžiku, kdy jsem při cestě Baltem v muzeu ve Visby na švédském ostrově Gotland spatřil velkou mapu Vikingských výbojů. Prohlédněte si ji pozorně a sami pro sebe si pak na otázku odpovězte. Třeba se překvapíte.

    Ke všem vyzvedávaným vlastnostem mého patrona přidám ještě jeden osobní pocit: navzdory tehdy obtížně žité době měl nejspíš v rámci možností také smysl pro humor. I když i ten asi jen občas. Apropó, co všechno vlastně o říši Římské a jejím lidu doposud nevíme?

vlastní foto: vizit-citanka1.webnode.cz/pro-postupny-rocnik/o-svatem-jiri/