Počátkem roku 1986 jsem dostal, jak se říká, lano z brněnské redakce Rovnosti, deníku Krajského výboru KSČ. Tehdejší redaktory průmyslového oddělení deníku zaujala má novinářská práce v podnikových novinách Pozemních staveb Gottwaldov, týdeníku s titulem Naše stavba. Redaktor znalý stavbařiny, byť nestraník, se jim docela dobře hodil. Nic není v životě přímočaré. Přestup se rodil dramaticky, ale o tom až jindy.

   Ve středu 14.května 1986 před polednem jsem se s kufrem s nejnutnějšími věcmi ocitl před brněnským hlavním nádražím Českých drah. Ve městě letitého a nepoměrně většího gottwaldovského rivala. Kolem jezdily šaliny a procházely proudy lidí. Uchopil jsem kufr a vydal se pěšky přes město do redakce Rovnosti na  Náměstí Rudé armády. Tehdy mě vůbec nenapadlo, že tak jednoduše může začínat druhá polovina mého života.

   V redakci mně přivítal šéf oddělení průmyslu Honza Sobotka a zašel se mnou za šéfredaktorem Kamilem Knotkem, mimochodem jen o tři roky starším ode mne. Přeptal se na řadu věcí a rozhodl o mém přijetí s tříměsíční zkušební lhůtou. Tehdy to tak chodilo. Měl jsem v té době papírově doladit propuštění z Pozemních staveb a zejména se aklimatizovat v novém prostředí, které jsem prakticky neznal. Překvapit mne to nemělo, ale Kamil věděl poměrně dost o mých předchozích osobních a rodinných poměrech.

   Kamil Knotek byl v redakci přísný šéf, ale navenek své lidi chránil. Dobře věděl, že není redaktor ten, aby se zalíbil funkcionářům všem, jak by mohla znít volná parafráze rčení. Posloužím méně dramatickým příkladem: Na hlavním nádraží ČD dokončila firma Jídelní a lůžkové vozy ČD opravdu vydařenou rekonstrukci restaurace se štukovou výzdobou stěn a stropů, osazenou novým stylovým nábytkem. Byl jsem na jejím oficiálním otevření a vyslech slova tehdejší ředitelky, jak široké menu restaurace nabídne. Včetně ryb a porcí pro děti, třeba krupičnou kaši. To stálo za návštěvu a za pár solidních vět, taková nabídka totiž nebývala tehdy obvyklá. Zasedli jsme záhy se ženou v restauraci a objednali si pstruha na másle (ona) a krupičnou kaši (já). Oboje z jídelního lístku. Číšník ovšem zakroutil nevěřícně hlavou a pak pravil: „Vy jste snad spadli z višně, nic takového nemáme“. Beze slova jsme se zvedli a odešli. Napsal jsem o tom podčárník. Ukázalo se, že paní ředitelka se více méně vychloubala před vyššími funkcionáři, neboť cílila ke státnímu vyznamenání a článek v Rovnosti přisoudila nepřejícníkům. Volala šéfovi, šéf si zavolal mně. Slovo dalo slovo. Za dva dny bylo v nádražní restaurace všechno jak před tím ředitelka říkala, jenom ten číšník ne. Ba i to vyznamenání dostala.

   V prosinci 1989 jsem jel do Prahy, kde se v Paláci kultury měnil totalitní Svaz novinářů na porevoluční Syndikát novinářů. Vrátil jsem se jako redakční syndik, žádná extra funkce to nebyla. Vzpomínám to jenom proto, že se tehdy v lednu 1990 zvedla vlna odmítání Kamila jako šéfa. Víc než o lidskou stránku šlo o jeho vazby na krajský výbor KSČ. A o návrat několika novinářů, někdejších exponentů tzv.Pražského jara, ktere podporovalo pár lidí v redakci. Nebylo sice jasné o jak velkou sílu momentátlně šlo, ale naopak bylo jasné, že se situace kolem Kamila den ze dne přiostřuje a už zřejmě ani neotupí. Dokonce se kuloárově  hlásili adepti na jeho post. Kde někteří brali to sebevědomí, to nevím.

   Z pozice redakčního syndika jsem o obtížné situaci vedl se šéfem Kamilem řeč mezi čtyřma očima. Málokdo to věděl, tou dobou dovršil, vlastně bez povšimnutí, padesátku a zemřela mu navíc máti. Nechtěl se lehce vzdát jediné hmatatelné jistoty. Naléhání na svolání redakční schůze bylo velké a na jeho odvolání jak by smet. Řekl jsem mu, že alespoň pohlídám demokratičnost rozhodnutí aklamační formou po jménech. Tak se také stálo. Samozvaní redakční adepti na šéfa museli stáhnout krovky, vstali noví bojovníci. Kamil si nakonec našel jiný novinářský post v oblíbeném celostátním žurnálu a vedlo se mu v tom podnkatelském prostředí docela dobře. Vím to, občas jsme spolu cestovali v jednom kupé do Prahy. Přeptával se i na můj osobní život. Měl také víc času rybařit na chatě u Vranovské přehrady. Často jsem si na něj vzpomněl a bral si jeho příklad do mé vlastní redakční práce.

   Ing. Kamil Knotek zemřel po dlouhé těžké nemoci ve čtvrtek 12. října 2017 v 77 letech. Je mi to líto.