Toulky vlastní pamětí se rozhodně nemohou obejít bez připomínky mých unikátních, leč už ztracených rájů. Bylo jich víc, ale pět z nich pomůže osvětlit jeden ze zásadních vztahů, které mne životem provázely. Řeč je o zálibě v lepidopterologii – nauce o motýlech. Rád o sobě říkávám, že jsem lepidopterik. Zní to méně odborně, než lepidopterolog, a je to navíc amatérsky pravdivější. Svět motýlů opanoval mé vnímání přírody a od svých nejmladších školních let jsem jeho trvalým vyznavačem. Za všechno, co je ve mně v tom směru dobrého, vděčím panu Čeňku Tenkovi, sousedovi ob jeden baťovský domek ve čtvrti Nad Ovčírnou ve Zlíně. Někdejší poválečný ředitel filharmonie ve Zlíně, později v Gottwaldově, sám hráč na fagot, projevoval jakoby na vyváženou zájem o motýly. Na odiv to ovšem nijak po sousedech nedával.

    Ztracený ráj u Tenků Nad Ovčírnou

   Díky dobré obrazové paměti ve mně ta jedinečná chvíle trvale zůstává. Za dveřmi ve vstupní verandě jejich domku byl prostor pro odkládání různých věcí z domácnosti. Byla tam ale také sestava polic pro uchování krabic se sbírkami motýlů. Nachomýtl jsem se tam zrovna ve chvíli, kdy pan Tenk kontroloval, zda jsou sbírky v pořádku. Možná hned na počátku postřehl můj dychtivý zájem a chtěl ho povzbudit. Doma měl totiž tři dcery a ty zřejmě nebyly pro zálibu a poučení o motýlech nejvhodnějšími parťačkami. Co vám budu povídat. Otakárci fenyklový a ovocný, pestrokřídlec podražcový, babočky jedna vedle druhé, batolci, perleťovci, okáčové, lišajové, martináči, přástevníci… Těžko se mi ten den usínalo. Pan Tenk na pilu mého zájmu nijak netlačil. Jen postupně vysvětloval, jak a co se má udělat, aby sbírka k něčemu vypadala. Chodil jsem tam rád. Kromě rodiny Tenkových patřil do mého, dnes už ztraceného ráje u nich, ještě jeden člověk, který je navštěvoval pokaždé, kdy zavítal do tehdejšího Gottwaldova. Oblíbený český herec Karel Höger (1909-1977), spolužák pana Tenka ze školy na Mojmírově náměstí v Králově Poli v Brně. Měl jsem to štěstí, že mne nikdy, když jsem tam zrovna byl, neposlali pryč, že jsem mohl sedět v koutě jejich nevelkého obýváku a bez dechu poslouchat povídání letitých dobrých kamarádů, povětšinou v brněnštině. Dodnes slyším rezonovat v uších nenapodobitelný, lahodný a mile žádostivý hlas pana Högera: „Aničko, esli bys mohla, udělé mi zas to kafé ze škralópem“. Připadlo mi, že paní Tenková na tu prosbičku vzácného hosta pokaždé natěšeně čekala.

    Ztracený ráj na louce před domem

   Začínající lepidopterik nemohl mít větší štěstí, než rozlehlou louku od domu přes silnici. Od samého jara dlouho do podzimu, vždycky se tam našlo dostatek čehokoli, na čem se motýlům žádalo občerstvit. A nebo jen plejádou květů vytvářelo pestrobarevný efekt toho místa. Pampelišky, kopretiny, divoké kosatce, bodláky, kopřivy, dokonce i vysoké topinambury se žlutými květy a mnohé další. Případně popadané plody z pláňat v horním koutě u Březnické silnice. Na louce bylo živo. Kromě motýlů, včel, čmeláků, lučních koníků, brouků a lecjakého hmyzu, se tam také na prosluněných nezarostlých místech vyhřívaly ještěrky. Blízkost té louky umožňovala, že jsem se tím vším mohl pokochat hned ráno, ještě před cestou do školy. Nedá mi, abych v té souvislosti nepřipomněl historku, která moji zálibu z pohledu máti dost ohrožovala. I když jsem vynechával ze skromného sbírkového fondu brouky, setkání s českým skarabeem–zlatohlávkem mi nedalo. To ráno před školou jsem ho sluncem se lesknoucího na louce ulovil a zavřel do krabičky od sirek. Času nebylo nazbyt, tak jsem ho do odpoledne jen tak rychle odložil na skříň v ložnici rodičů. Co mne to napadlo, nevím. Po příchodu ze školy mne dost překvapilo, že máti měla vyklizeny obě skříně se šatstvem i s prádlem, zpřeházené matrace na postelích a docela neklidně lítala v ložnici se smetákem. „Máme tady někde myš! Pořád o něco škrábe.“  Přiznat se, nepřiznat? „Není to myš, ale jenom zlatohlávek v krabičce od zápalek na skříni“. Nějakou dobu trvalo, než se atmosféra v tom směru mezi námi zlepšila, i když ne zas tak docela. Ale o tom v jiné kapitolce. Jen pro pořádek dodám, že jedinečnou louku mého mládí s léty nahradila sportovní hala, točna trolejbusů a porůznu parkoviště. Věru, nic pro motýly.

     Ztracený ráj na lesní mýtině nad Letnou

    Následující příběh zaníceného lepidopterika přiznávám vůbec poprvé. Šlo o to, že ve sbírce mi pořád chybělo více lišajů, nočních krasavců, kteří byli přes den k mání jen zcela výjimečně. Ne, že bych neměl pár exemplářů. Martináče hrušňového s rozpětím křídel 15 cm jsem získal od jedné rodiny v naší čtvrti schouleného na parapetu sklepního okénka, jedinečného lišaje smrtihlava od spřátelené rodiny, která ho našla ukrytého v bramborové nati na svém brambořišti, lišaje šeříkového jsem náhodně natrefil v šeříkových keřích u chlapeckého domova pro učně národního podniku Svit (dříve Baťa). Ale zpátky k příběhu. Přečetl jsem si tehdy, že zkušení lepidopterologové vyrážejí na lov nočních motýlů a můr na odlehlá místa s bílou plachtou, za kterou rozsvítí silnou baterku. Tím budoucí unikáty své sbírky lákají, aby usedly na plachtu z opačné strany a pak už je to prý s odchytem snadné. Šel jsem do toho. Vybrat odlehlé místo nebylo tak těžké. Na mýtinu v lese nad Letnou jsme před lety chodívali s junáckými benjamínky. Složitější bylo dostat se nepozorovaně z domu. Vyřešil jsem to přes dveře z kuchyně na terasu a pak v koutě terasy přes zábradlí na chodník už to bylo snadné, tam i zpátky. Sbalil jsem prostěradlo z postele, provázek na jeho úvaz ke stromkům, baterku a sběratelské nádobíčko pro úlovky. Už cestou tam jsem měl chvílemi nahnáno. A na mýtině, škoda mluvit. Například ježek v mlází dupe jako starý chlap. Zkuste to rozdýchat. Dlouho jsem na mýtině nepobyl. Ani sběratelský úspěch ten večer nebyl kdoví jaký. Bláhově jsem si myslel, že večerní výprava projde bez povšimnutí. Ráno bylo všechno jinak. Pro máti byla nepochopitelná změna čistoty bílého prostěradla. „Můžeš mi vysvětlit, proč je za jedinou noc špinavé jak čuně?“ Adolescent se umí sem tam zatvrdit. Vzpomněl jsem si na bobříka mlčení a nikdy jsem jí ten důvod neprozradil. Na mýtině delší dobu provozují kolibu U černého medvěda. Poměrně rozsáhlou sbírku motýlů jsem opatroval až do nástupu na vojenskou základní službu. Za dva roky po návratu do civilu jsem našel jen její poničené zbytky. Už jsem to ale nijak neřešil a po možném ničiteli nepátral. Krása řádu Lepidoptera zkrátka někomu nesedne.

      Ztracený ráj na Jones Beach v New Yorku

    S Monarchou stěhovavým, binomického jména Danaus plexippus, jsme se potkali ve čtvrtek 6.října 1994 odpoledne na Jones Beach na newyorském Long Islandu. Naši přátelé Maruška a Jarek nás tam v době návštěvy u nich zavezli, abychom se pokochali pobřežím Atlantiku. Ve sluneční lázni toho dne to byl jedinečný výlet. S nečekaným bonusem. Všiml jsem si totiž, že nad jednou z ohrádek, obehnaných kolem nemnoha shluků keříků na pláži, plavně poletuje medový motýl. Letitá vášeň lepidopterika se potlačit nedá. Ulovil jsem ho pod čepicí hokejistů San Jose Sharks, kterou mi Jarek předtím věnoval. V pořádku jsem Monarchu dopravil k hostitelům, tam ho vzorově upravil a na konci pobytu bez úhony dopravil do Evropy. Stal se nejvýraznějším exponátem mé nevelké sbírky vlastnoručně ulovených motýlů. Monarcha stěhovavý je denní motýl z čeledi babočkovitých. Je známý svou každoroční poutí v obrovských hejnech ze severu Ameriky do středního Mexika, kde přežívá zimu. Na jaře se opět do svých líhnišť vrací. Vzdálenosti přeletů tam a zpátky jsou obrovské. Nástrahy četné. Čtení o tom ve wikipedii i jinde na Internetu je zajímavé a poučné. Atlantické pobřeží na Jones Beach, jistě vás to nepřekvapí, je dalším mým ztraceným rájem.

     Ztracený ráj na zahrádce

    Léta jsem jezdil s ženou do vsi nedaleko Brna, tak řečeno „na zahrádku“. Má tam po rodičích dřívější hospodářský  přístavek, upravený na menší rekreační domek. Přiznám se, že jsem si dost na finálním řešení úprav domku zakládal. Moje pobyty na zahrádce nebyly příliš časté, zato ale příjemné. Vývoj nešel střemhlavým tempem, zahrádka se vytváří léta. Vlastní síly přijatelně udržovat zahradu a domek s přibývajícími léty docela rychle vyprchávaly. Zůstávala, než ta nostalgie. Vstali noví latifundisté. Tím pádem už také vím, že proměnit zahrádku s atmosférou v pouhopouhý pozemek nižšího řádu lze za poměrně krátký čas. Podle toho, na co kdo stačí. Když pominu kalíšek obyčejné lidské hořkosti, postesknu si alespoň jako lepidopterik na odpočinku. Z pozemku zmizela echinacea (třapatka), ze které se nektarem sytily babočky paví oko či kopřivová, ba i otakárek fenyklový. Nejsou tam na obvyklém místě ani afrikány nebo bodláky, které tak chutnaly babočce bodlákové nebo okáči bojínkovému. Z dokonale vyřezaných ovocných stromů už na zem nespadnou na podzim nahnilé plody, které si rok co rok jako pochoutku oblíbila babočka admirál. V květinovém záhonku nejspíš chybějí i voňavé floksy, z nichž za letu sála nektar dlouhozobka svízelová. Čemu vadil keř šeříku, který před lety při návštěvě zahrádky sázeli naši newyorští kamarádi Maruška s Jarkem? Vídal jsem na něm otakárka ovocného. Co naplat. Na kadeřavou petržel zkrátka žádný sebehladovější motýl neusedne. Suma sumárum, ztracený ráj je to i pro ně.