Plynul první poválečný podzim roku 1945, byly mi dva roky. Chodíval jsem s máti dopoledne dolů po Březnické a kolem Velkého kina s propadlým pravým rohem střechy, ještě po zásahu při náletu neopraveného, do Obchodního domu nebo na Tržnici. Jiných prodejen rozličného sortimentu široko daleko nebylo, leda snad od nás přes louku malý koloniál U Drábků na Letné. Tam se však chodívalo spíše jenom pro rozlévané mléko do konvičky a pro „zahnuté“ rohlíky, ale ty byly náramně propečené chuti, jen co je pravda. Jednou jsme s máti míjeli cestou zpátky po Březnické domů čtvrtou vilku odspodu, Sovětská Armáda tam měla nějakou zlínskou komandaturu. Před ní tehdy stál náklaďáček s hranatou kabinou pro řidiče, pověstný „maslostroj“, kterým vojáci s Rudou hvězdou rozváželi po městě pecny chleba. Najednou mne jeden z nich uchopil a posadil do kabiny na místo spolujezdce, narazil mi na hlavu lodičku s tou Rudou hvězdou, z hlavy mi pořád padala. Nejeli jsme ale nikam, máti mne z kabiny stačila vytrhnout. Vojáci se té zábavné situaci s vystrašenou matkou náramně smáli. Jejich drsný smysl pro humor jsem ještě nerozlišoval. Prý “kakoj moloděc”. Lodičku mi na hlavě nechali, asi jich měli dost. Opatroval jsem ji ještě dlouho. Historku jsem máti připomněl v hodně dospělém věku. Divila se, že jsem si vůbec pamatoval událost ze svých dvou let. Aby ne, bylo to pro mne velmi silný zážitek.

   Horní sousedé přes ulici měli tehdy dvě děvčata, akorát tak na vdávání. Helču a Jiřu. Chodíval k nim ale jenom jeden sovětský lejtěnant (poručík) Alex, v rajtkách a vysokých holínkách, na hlavě téměř pořád nosil brigadýrku. Každému, kdo se u sousedů zastavil, ukazovali bílý talíř a na něm tři menší kousky z letecké pumy. Viděl jsem je víckrát, jen nevím, kde k těm třem kouskům zdeformovaného kovu Alex přišel a jestli byl vůbec válečný hrdina. Asi moc ne. Na tanečky na hotel Moskva sice chodil s oběma děvčaty, ale nevzal si nakonec žádnou. Prostě se kvůli nějaké naléhavé vojenské misi jednoduše vypařil.

   Ty kousky z letecké bomby jim nechal. A ještě veliký plakát, který měli sousedi přichycený připínáčky na zdi v kuchyni. Uprostřed plakátu stál Josef Vissarianovič Stalin se zvednutou pravou rukou a ukazováčkem vytyčoval směr. Za jeho hlavou byla zpodobněna soustava sovětských vodních kanálů na jihu země, na Ukrajině, včetně Krymu, dále hlavního Turkmenského kanálu a Stalingradské hydrocentrály. Elektrifikace znamenala zkrátka budoucnost. Optimismem rozjuchaní lidé po obou stranách Stalina na plakátu to dobře věděli. Dvě rolnice, donský kozák a patrně inženýr z jedné strany, důstojník, hrdina socialistické práce, kolchoznice, asi Armén v bojovém lidovém kroji a tavič na straně druhé. Pod tou výmluvnou scénou stálo azbukou červeným písmem: „Pod vedením velikého Stalina – vpřed ke komunizmu!“ Soused s podobně zvednutou rukou jako předrahý státník ukazoval na plakát a říkal: „To je náš vůdce Džugašvili!“ Jedinec zhruba ve čtyřech letech neumí rusky ani číst a ani dobře ta zvláštní slova vnímat. Jen jsem se doma pochlubil, že u sousedů v kuchyni, na plakátě ode dveří k oknu, je Veliký soudruh Šukašvili. A že to pan soused říkal. Poté už jsem k sousedům nesměl. Podrobnosti z plakátu jsem si pro zajímavost dohledal po pár letech, už trochu vybaven ruštinou.

   Vrátím se trochu zpět. Na jaře 1946, se dospělí lidé jakoby učili počítat, ponejvíce do čtyř. Taková čísla prý totiž měly kandidující strany pro volby do Ústavodárného shromáždění Československé republiky na českém území. Většinou si voliči vystačili s jedničkou. Tu měli komunisté. Jistěže to všechno šlo mimo vnímání malého kluka. S kamarády z okolních ulic jsme totiž měli přízemnější zájmy. Na louce pod naším domem ústil na povrch únikový tunel pro dělníky z Baťovy továrny v případě leteckého poplachu. Samozřejmě, že se nám nějak podařilo se do toho tunelu podívat. Bylo tam ovšem tak živočišně živo, že jsme se vzápětí rychle vyštrachali zpátky.

   Dalším lákadlem byla o kus dál na louce zatrubněná štola vodního přepadu pro případ, že by se z lesních proláklin Tlusté hory strhla voda, zatopila dolinu před příční cestou (teď na tom místě stojí Zimní stadion Luďka Čajky) a měla kam uniknout. Tunel byl z betonových rour o průměru asi metr a půl a nejmíň osmdesát metrů dlouhý. Dobrodružství nebývalé, sebezáchovný pud veškerý žádný. O pár let později povodeň z roury zasáhla cirkusový stan a pojízdné ZOO na louce pod ní. Na odpolední představení jsme se tehdy jako z udělání vydali s Olinou, malou sestrou švagra Lojzy. Z docela prudkého povodňového proudu jsem ji pak stačil vynést na zádech na vyvýšené místo. Neříkám, člověk v skrytu duše touží být někdy pasován na hrdinu, aniž by jím byl. Ale hrdinou, aspoň pro někoho, občas rád je. U Oliny mi to vydrželo dlouhá leta.

   Třetí příběh poválečně rozverných klučičích hříbátek byl ovšem nejdramatičtější a mohl dopadnout docela tragicky. Naše chlapecká skupina od nás z Ovčírny měla veliký akční radius. Nad Letnou sahal až do první zatáčky do kopce se zvyšující lesní cesty Pod Rozhlednou. Tou rozhlednou se myslel Maják až na temeni kopce, kde drželi Němci za války hlídkovou službu. Tam, v první zatáčce, se říkalo U Dubu. Pro pořádek zmíním, že podél té cesty od dubu na Maják byly před válkou drátěné klece pro exotickou zvěř a voliéry pro velké ptactvo, které obohacovaly nedělní výlety pracovníků továrny s rodinami. Vím to jen z vyprávění. Klece už byly z hlediska mého vnímání prázdné a hodně zdevastované. Zato tam bylo něco úžasného, nade vší pochybnost neprobádaného. Pravý válečný betonový bunkr. No, prý bunkr, vlastně jenom betonová neprůstřelná střílna s jedním svislým otvorem směrem k městu a s těžkými ocelovými dveřmi z opačné strany. Jak se mohlo stát, že zůstaly jednou na větší škvíru pootevřeny, to na mou duši nevím. Že se tam nás pět kamarádů spolehlivě vešlo, to si ovšem dobře vzpomínám. A že ten nejmenší nedomrlec, zato prolezlý závistí shora dolů, který nakonec zůstal jediný venku, těžké dveře dokázal přirazit tak, že nebylo úniku, to nás uvnitř dost překvapilo. A ještě víc fakt, že kolem v podvečeru už nikdo nechodil a náš řev prahnoucí po záchraně se míjel účinkem. Ten malý smrad se navíc strašlivě polekal a zdrhl domů. Mela nastala, až se po nás začali večer shánět rodiče: Tak se ten všivák děsně polekal znovu a vyzradil, co se stalo a kde jsme. To bylo nějakého šťastného požďuchování s vyplašenými předky. Sem tam hlava nehlava. Dodám na upřesněnou, že ta neblahá příhoda se udála až po Vítězném Únoru v roce 1948.

   Vítězný Únor? Jak pro koho. Já jsem si například vytrpěl svoje. Otec tehdy, jak se říkalo, žhavil po večerech rádio. Ničemu jsem sice nerozuměl, ale moc se mi líbilo, jak krásně jukalo to zelené oko na rádiu. Pravda, něco jsem přece jenom z těch hlášek z rádia pochytil a v neděli cestou do kostela jsem se tím pochlubil rodinným známým z Letné. Takovou facku od otce jsem tedy opravdu nečekal. Zřejmě jsem tehdy trpěl za jeden z prvních fake news na adresu státnika Klementa a jeho prosté ženy Marty. Dělnické šiky se bez ohledu na tu moji politováníhodnou událost občas rozpochodovávaly městy, dláždění ráznými kročejemi dunělo, rádia po večerech ve ztemnělých domácnostech postupně utichala, něčí uši byly zřejmě řádně našpicovány, schůze střídaly schůze pod heslem „Kdo nejde s námi, jde proti nám!“. Jenom opravdu nevím, jestli se „zítra tančilo všude“. V tehdejším zlínském Divadle pracujících na Leninově ulici se v dramatu Ilji Prachaře společensky aktuálně nějaký čas „hádali o rozumné“ a ve Zlíně se plivalo na Baťu. Ne na tragicky zesnulého zakladatele Tomáše. Ovšemže na výrazného pokračovatele rozvoje obuvnického impéria a nejvlastnějšího tvůrce zlínského zázraku, Tomášova nevlastního bratra Jana Antonína. I tak hořce může někdy vypadat vděčnost.

   Léto v roce 1949 si, co do počasí, moc nepamatuji. Zato poprvé vnímaný skon blízkého člověka ano. Matčin otec ležel v černě nalakované rakvi v průjezdě nevelké hospodářské usedlosti v Křenovské ulici v Kojetíně. Už se tak spiklenecky na nás vnuky neusmíval a ani lačně nepotahoval ze své porcelánové fajfky. Zbyl po něm, než ten mlčelivý spánek v krajkové výstelce, pár vět na parte a hlavně vzpomínky. „Hluboce zarmouceni oznamujeme Vám, že dotlouklo zlaté srdce nenahraditelného a milovaného manžela, otce, švagra, strýce, stařečka a prastařečka pana Jana Mazury, řezníka a rolníka na odpočinku v Kojetíně. Zemřel po krátkém a těžkém utrpení v pátek dne 1.července 1949 v šest hodin večer, zaopatřen svátostmi umírajících ve věku 82 let. Pohřeb bude v pondělí 4.července v 15 hodin”.

   Protože jsem říjnové dítě, šel jsem do první třídy až za rok, v září 1950. Nevzpomínám si, že bych v té zbytné době vytvářel nějaká alotria nebo se jich zapamatovatelně účastnil. Stal jsem se totiž „benjamínkem“, nejmladší věkové kategorie ve výchovné organizaci Junák-český skaut. Kdo byl tehdy víc? Klubovnu jsme měli na okraji lesa, kousek od našeho domu. Plnění Bobříků a zvládání všeho zálesáckého okolo, to byl teď můj jedinečně přitažlivý svět.

  Doma šlo spíše o nepochopené drobné prohřešky nezletilce. Tři starší sestry o mně pečovaly takříkajíc korespondenčně. Našel jsem jeden takový vzkazovací papír. První sestra psala: "Už musím jít, ale ten výlupek ještě není doma.” Druhá se za nějakou dobu přidala: “Ještě se neobjevil, až přijde, tak ho zřežte.” Třetí byla o fous smířlivější: “Večer na krku, kluk nikde, tak si ho pak podáme!” Není pravda, že nejmladší z rodiny to mají zas tak jednoduché. Například nosit vzkazy stepujícím amantům v různých vzdálenostech od domu, na to jsem se všem třem starším zaláskovaným cácorkám hodil. Ale jinak fakt dobrý, život docela šel.