Bohem nadaný bohém

   Soubornou výstavu prací akademického malíře Františka Šestáka uspořádala Oblastní galerie výtvarného umění v Domě umění v Gottwaldově k jeho padesátinám v prosinci 1985 a lednu 1986. V jeho rodném kraji to byla první, a jak se nakonec ukázalo, zároveň také poslední prezentace. Mnozí z hostů početně navštívené vernisáže výstavy si konečně mohli jeho výtvarná díla prohlédnout zblízka, popravdě řečeno byli mezi nimi i tací, kteří by se do galerie třeba jinak ani nepodívali. Personifikaci v tom smyslu hodně zestručním. Jedním z nich byl malířův otec František Šesták, a také moje máti, Žofie Šestáková, kterou jsem do Domu umění rád doprovodil. Jistěže bylo v plenéru hodně dalších Šestáků. Každý z přítomných příbuzných totiž chtěl být u toho, kdy náš Fanoš prožije takříkajíc na domácí půdě zasloužený večer slávy.

   Pro pořádek hned zkraje doplním zásadní data: *10.září 1935 Sazovice u Zlína -†14.července 2004 Bratislava. Po studiích v Umělecko průmyslové škole v Gottwaldově a pak na obdobné škole v Uherském Hradišti, pokračoval ve studiích na Vysoké škole výtvarných umění v Bratislavě pod odborným dohledem Jána Mudrocha, nestora slovenské malby. Ve slovenské metropoli nakonec natrvalo zůstal. O jeho ilustrátorské a malířské práce byl velký zájem. Je například autorem unikátní portrétové galerie, olejů čtyřiceti osobností slovenské minulosti, kulturního a společenského života, která je majetkem Matice slovenské. Za všechny portréty uvedu jeho obraz Jana Ámose Komenského z roku 1991, který vévodí rektorské kanceláři bratislavské Komenského univerzity. Velmi dlouhý by byl výčet nástěnných maleb, pláten, obrazů, obrázků, kreseb a knižních ilustrací, které ve veřejných institucích, ale i privátních sbírkách po mém bratranci Fanošovi zůstaly.

   Přidám pár postřehů z našich setkání, vlastně na vysvětlenou. Začnu na vernisáži. Strýc Franta byl na syna obrovsky pyšný. Sám před lety usedal ve volných chvílích před malířský stojan a pouštěl se do olejů, převážně zátiší a kytic, výjimečně krajin. Měli jsme od něj skvostný olej kytice lučních květů, precizně prokreslený. Kde je teď, to nevím (pozn. syna Jana, 2020 - synovec Petr Just jej má doma). Fanošovi dopřál výtvarná studia, věřil jeho talentu a podporoval ho. Viditelný úspěch pokračovatele rodinné výtvarné tradice byl pro něj velkým zadostiučiněním. Přál bych vám vidět vzájemný vševypovídající pohled otce a syna v průběhu vernisáže, takových bývá v životě prožitých jen velmi málo. 

   S tehdy desetiletým synem Honzou jsme našeho Fanoša navštívili v Bratislavě v jeho atelieru uprostřed tiché ulice poblíž Ondrejského hřbitova. Kluk měl v atelieru oči navrh hlavy. Deponovaná plátna v koutě ateliéru, některá z nich předpřipravená k malbě, police s olejovými barvami v tubách nebo malých plechovkách, pestrobarevné malířské palety, vějíře štětců v dózách, uprostřed toho všeho malířský stojan s přichystaným prázdným plátnem. U stěny rozložitý divan, u něj větší stůl, vzadu za stojanem dvojpostel, všelijaké skříňky s knihami a dekoracemi, dvě křesílka a stolek. Dokořán otevřené okno do zahrady domu. Všude byly po ruce popelníky. Ptám se, jestli má Fanoš pro své výtvarné konání nějaký pevný řád. Řekl, že nemá, že pobídnutí k určité vizi přicházívá v různou denní nebo noční dobu a on se jí snaží “zmocnit”. Musí. Nedá mu to. Na čas nebo na únavu nehledí.

   Neuměl jsem si představit hospodaření bohéma bez fixního platu. Pobaveně se usmál a ukázal na dvě nevelké krabice od bot překryté víkem, položené na stolečku pod zrcadlem hned vedle vstupu do ateliéru. Odkryl ta víka z krabic a vysvětlil: “Do té vpravo dávám faktury nebo účtenky na úhradu. Do té vlevo ukládám veškerou hotovost, která se mi sejde. Z té pak požadavky platím, dokud je to možné a suma v krabici stačí.”  To chápu, ale, co když je krabice vlevo prázdná? “Tak to se pak slušněji obleču, vyberu vhodný obraz a nechám se do nějaké solventní rodiny pozvat na oběd!”

   Bratranec Fanoš uměl mistrovsky koně, to musím rozhodně připomenout. Jeho jezdecký portrét Jiříka z Poděbrad rozechvěl kdejakého obdivovatele (olej dávno kamsi zmizel). Nebo koně husitské spanilé jízdy na Balt v jejich jedinečné mohutnosti. Uměl i něžné barevné kresby. Uměl prý z výtvarného světa vlastně úplně všechno. Jenom odepřít si cigaretu, to neuměl. Ani při těžkém zápalu plic v posledních minutách života... Úplně ze všeho byl náš Fanoš především dobrý člověk, bezvadný parťák (v bratislavském Tatran baru měl rezervaci) a vyhledávaný šoumen (v televizním přenosu z vystoupení věhlasného tanečního souboru Brasil Tropical z bratislavského Domu kultury si ho vybrala k tanečku na podiu působivě, ale velice spoře odděná tanečnice, sambu si s ní očividně užíval). Podle vskutku výstižné sentence byl náš Fanoš “Bohem nadaný bohém”, s hřívou tmavých kučeravých vlasů a nezbytným knírkem. Tak na něj rád vzpomínám.