(Vzpomínka na profesora Antonína Horáčka)

    Málokterá obec v Česku, i na Moravě, ba i ve Slezsku, se může pochlubit párem nádraží tak jako Křenovice u Slavkova. Mají nádraží horní a dolní, hodný kousek od sebe. Projíždím-li vlakem kterýmkoli z nich, vzpomenu si pokaždé velice rád na svého někdejšího učitele fyziky z průmyslovky, profesora Antonína Horáčka, křenovického rodáka. Lehce zvlčilou studentskou hordu někdy na podzim roku 1960 poučoval originálním způsobem o odlišnostech industriální a jiné rozličné úrovně mezi tehdejší Československou socialistickou republikou a vzdáleným Japonskem. Jeho výklad, to přiznávám, převýšil tehdy znalosti fyziky nabrané v jeho hodinách. Profesor Horáček neobyčejně napjal pozornost studentů příběhem svého kamaráda, před kterým stála cesta do Tokia. V době, kdy síť telefonů nebyla z největších a mobily absentovaly vůbec, bylo zajištění takové cesty vskutku velkým dobrodružstvím. Profesor barvitě líčil, jak jeho kamarád musel nejdříve cestovat z moravské vísky do Prahy, aby si tam zajistil alespoň lístek na vlak do Moskvy na Běloruské nádraží. Za pár dní nastoupil cestu, v ruské metropoli se ovšem musel přepravit na druhý konec na Jaroslavské nádraží, tam zabukovat jízdenku na vlak po Sibiřské magistrále do Vladivostoku a pak do ruského přístavu Nachodka. Nějaký čas v Moskvě na nádraží přece jen pobyl. A pak přetrpěl i těch pár dní na cestě zajímavou krajinou. V Nachodce bylo třeba vyčkat spojení trajektem do japonské Jokohamy, bez bumážky to šlo o cosi hůř. V Jokohamě se jeho vnímání světa neuvěřitelně změnilo k lepšímu. I samotný pracovní pobyt běžel jak měl. Brouk v hlavě z obav o zpáteční cestu po těch zkušenostech ho ale nakonec vyhnal s předstihem pro informace aspoň na nejbližší zastávku příměstské přepravy, vůbec ne na stanici nějaké dopravní tepny. Pro klid duše by se spokojil s jakoukoli kusou informací v úrovni své znalosti angličtiny. Profesor Horáček v té chvíli udělal lehce dramatickou pauzu, ale ta nestačila napětí posluchačů stravitelně nakrájet. Kamarád podle slov Horáčka oslovil pracovnici nezjistitelného postavení na zastávce. Ptal se po japonském způsobu co nejzdvořileji, kdy a kde si může zakoupit lístek z Tokia do Jokohamy. Ta dobrá duše hned vyzvídala, kam že tedy vlastně jede. Řekl, že z Jokohamy pak dál trajektem do Nachodky na kontinentu. Nespokojila se s tím a vyzvídala dál. No, pak prý pojede Sibiřskou magistrálou do Moskvy. „A to je vaše konečná?“ nedala se odbýt. „Není,“ pravil popravdě, „pojedu do Prahy.“ Zdálo se mu, že se na chvilku zasnila a pak přišlo neuvěřitelné finále tohoto příkladu odlišností. „Z Prahy už opravdu nejedete nikam?“ Po takové otázce se kamarád, žádný div, přece jen informačně osmělil: „Ale ano, nejprve vlakem do Brna a pak domů do Křenovic,“ vyhrkl. Ta dobrá víla v uniformě prý nezaváhala ani na vteřinu a naprosto dokonale ho šokovala: „Na horní nebo na dolní nádraží?“ Profesor Antonín Horáček si tím příkladem odlišnosti získal v tehdy poněkud nevědomé mysli studentů trvalé místo pro podstatnou část jejich dalšího občanského života.