Vskutku hrůzné válečné běsnění dostihlo můj rodný Zlín 20.listopadu 1944. Bydleli jsme tou dobou ve čtyřdomku v Mostní ulici ve čtvrti Letná, poblíž továrních objektů firmy Baťa, kde po návratu z nacistického vězení otec pracoval. Matka byla v domácnosti. Sourozenci, čtrnáctiletý František, dvanácti a půlletá Marie, jedenáctiletá Jarmila a sedmi a půlletá Zdenka, chodili do školy na Letnou. Bylo mi tehdy třináct a půlměsíce. Z té doby si nepamatuji nic.

   Podle historických údajů webu Veteranus.blog.cz vzlétlo 28 strategických amerických bombardérů B-24 (Liberátorů) ze základny v italské Apulii ten den před půl devátou dopoledne. Spolu s dalšími 450 bombardéry měly namířeno ke zničení rafinérii ve Slezsku, což byl jejich hlavní cíl. V důsledku špatného počasí ale část z nich bombardovala jiné „vedlejší a příležitostné“ cíle. Historik František Vojta, později můj učitel dějepisu na střední škole, uvedl v eseji o bombardování Zlína, že „bombardéry se k varovacímu prostoru přiblížily v 10:45 hodin. Závodní protiletecká ochrana dala vzápětí pokyn k evakuaci závodů firmy Baťa“. Totéž vyhlásily školy. Zaměstnanci vyhledali útočiště v několika úkrytových prostorách kolem města. Naše rodina chodívala při leteckém poplachu na okraj lesa nad Letnou. Tentokrát ale prý otec rozhodl, že co nejdříve všichni vyhledají betonový úkryt v lese u silnice na Březnici. Později se ukázalo, že to bylo velice dobré rozhodnutí.

   Ohnivé inferno nad Zlínem, halené černým štiplavým dýmem, trvalo pouhé tři minuty. Od 12:35 do 12:38 hodin svrhly bombardéry dohromady 260 zápalných, trhavých i časovaných bomb o celkové váze zhruba 65 tisíc kilogramů. Těžištěm útoku byly podniky firmy Baťa. Oblast zasažená bombardováním byla vzdušnou čarou dlouhá 1500 metrů a široká 600 metrů. Kromě továrních objektů pokryl ten „koberec“ část obytné čtvrti Letná (i kryty nad ní), kde bylo „úplně zničeno 53 a pro nebezpečí zhroucení muselo být posléze odstraněno ještě devět obytných domků. Další 54 domky byly poškozeny těžce, 68 domků středně těžce a 244 domky lehce. Přes 20 osob zahynulo (část z nich v “naší” ulici Mostní), v krytu nad Letnou našlo smrt devět osob. Do svízelné situace se tak dostalo 298 rodin s počtem 1206 osob a dalších 281 osoba, bydlících na svobodárnách.” Řada postižených rodin se odstěhovala na venkov.

   Událost přinesla rodině značné trauma a celá dlouhá léta se o ní vůbec nemluvilo. Respektoval jsem to letité mlčení, i když ne tak docela a po svém. Čas od času jsem totiž vyrukoval s historkou, podle které si máti až na cestě do krytu vzpomněla, že nechala ve vyhřáté troubě buchty, byly by na troud. Poslala proto sestru Marušku, aby je z trouby vytáhla. Ta přitom zjistila, že jsem zůstal v postýlce. Tak mne sebrala a pádila za ostatníma. Příběhu jsem v tu chvíli dával dramatickou pauzu. A pak dořekl jedinou větu: „Když jsme se po náletu vrátili, domek  už nestál!“ Posluchači byli očividně rádi mé záchraně. Ovšem nic se nemá přehánět. Postřehl jsem později v plynutí času, že jedna z posluchaček se naopak pohoršovala nad neodpovědností mé máti. Tím okamžikem poznání jsem s vyprávěním fiktivního příběhu skončil a máti se tam někde nahoře omluvil. Pokorně to opakuji: Byla odpovědnou matkou a věřím, že mi ten nejapný fórek už dávno odpustila.                          

   Ale jak to všechno bylo doopravdy? Teprve nedávno čtyřiaosmdesátiletá sestra Jarmila otevřela mysl vzpomínkám na tu neblahou dobu. Uvedla, že v krytu u silnice na Březnici rodina ještě nějakou chvíli zůstala, protože se ozývaly výbuchy, nejspíš časovaných bomb. Otec Antonín ten den podruhé dobře rozhodl, že se domů nikdo vracet nebude a že se rodina lesními pěšinami pod temenem Tlusté hory (byl tam maják obsazený Němci) vydá několik kilometrů (snad deset?) pěšky ke strýcovi Frantovi, jeho bratrovi, do Sazovic (od Malenovic napravo). Tak se od toho dne v nevelkém patrovém domku na okraji otcovy rodné obce tísnilo deset dětí a čtyři dospělí. Pochopit to neumím. Otec se po pár dnech od bombardování šel podívat na Mostní. Zanedlouho odtud formankou přivezl jednu velmi oprýskanou skříň, nějaké oblečení a nějaké nádobí do kuchyně. Nikdo jiný z rodiny se na domek ve Zlíně podívat nebyl a otec o jeho stavu nekomu nic neřekl. Bratr František chodil zhruba dva kilometry pěšky do školy v Malenovicích. Sestry Marie, Jarmila a Zdeňka spolu se strýcovými dětmi Fanošem, Jirkou, Toníkem, Vaškem a Jarmilou chodili do školy v Mysločovicích. Tak to podle slov Jarmily trvalo až do jara 1945, krátce před tím, než přešla fronta. A pak během prázdnin. Někdy v dubnu otec naznal, že strýcův domek by mohl být s blížící se frontou, jak se říkalo “moc na raně” a tak jsme se na nějakou dobu přemístili k další rodině na Hostišovou, do vesnice za lesíkem. Ukázalo se, že osvoboditelé si naopak k postupu vybrali právě tuto obec a že otcův život tehdy visel docela na vlásku, když bránil svůj osobní majetek. Kde byl ukryt zbytek rodiny, to nevim. Po přechodu fronty se rodina vrátila zpět ke strýci Frantovi. Bylo po válce. Během prázdnin získala naše rodina uprázdněný baťovský rodiny domek na Březnické ulici ve Zlíně.