Od okamžiku, kdy jsme byli před pár léty naším starším kamarádem Jarkem z New Yorku kromě jeho rodiny jako jedni z mála přátel obdarováni vzpomínkovou knihou s jeho shrnutím vlastního života, přemýšlím, jak zanechat svým nejbližším zprávu o sobě, o životě, který byl jak zajímavý a krásný tak neuvěřitelně složitý a obtížný. Nelíbí se mi schematické memoáry, tehdy a tehdy a tam a tam se narodil a spolu s tím další data seřazená za sebou, protože obvykle tak jen málo o životě vypovídají.

   Už jsem pomalu dospěl k určité vizi, jak to s memoáry udělat, když mě oslovil syn Honza a o takové přiblížení mě požádal. Přiznávám, že neumím minulost vyjádřit jinak, než jsem byl až dosud zvyklý, to značí zaznamenat momenty tak, jak mi vytanou na mysli. Zkusím to pokud možno co nejpodrobněji, protože zkratka bývá málo vypovídající. Nemyslím si ovšem, že by mé toulky měly být románem, aby si leckdo jen tak početl. Nenabyl jsem ani přesvědčení, že přílišná faktografie by mohla mít pro širší okruh čtenářstva nějaký zvláštní význam. Samozřejmě, že se o ni ve vzpomínkách nutně opírám. Toulky vlastní pamětí by ale měly poodhalit něco úplně jiného. Budu rád, když se mi nelehký záměr představit své životní postoje a stavy mysli aspoň trochu podaří.

   Všeobecně se soudí, že v každém věku se má s pamětí bojovat. Tento názor nesdílím, lepší se mi zdá podstupovat souboj paměti se zapomněním. Ale ani to není úplně přesné. Proto jsem zvolil toulky, podle mého mínění jako nejpřesnější vyjádření toho, co by mohl následující text jednotlivých kapitol obsahovat.