Vodopádů nejrůznějších mohutností se na Islandu sotva dopočítáte. Každý z nich čímsi ojedinělým uchvacuje. Turisty samozřejmě fascinují ty mohutné: Gulfoss ve „zlatém trojúhelníku“ poblíž hlavního města Reykjavíku, „boží“ Godafoss na dohled jezera Mývatn a ten největší, „evropský silák“ Detifoss na řece Jokulsá. Ale stejně tak přitahují „černý“ Svartifoss v Národním parku Skaftafell, unikátní „závojový“ Sjealandfoss na jihu ostrova poblíž silnice N1, jediný, který pod převisem kolem dokola obejdete, a o nějaký ten kilometr dál „lesní“ Skógafoss na řece Skógá, poblíž města Skógar. Zmíněné vodopády mají pochopitelně své legendy. Kupříkladu nejznámější islandský vodopád Gulfoss zachránila před nežádoucí energetickou přeměnou dcera zdejšího farmáře Sigríður Tómasdóttir, která na protest pohrozila sebevraždou. Godafoss zase před tisíci lety pohltil pohanské bohy po přijetí křesťanství. Skógafoss prý v jeskyni za masivní vodní tříští ukrývá dosud neobjevený zlatý poklad zdejšího prvního osadníka - Vikinga Thrasi Thórólfssona.

   Skógafoss je údajně jedním z největších a nejkrásnějších vodopádů na Islandu. Na šířku má 25 metrů, vysoký je 60 metrů. Za slunečného počasí obdaří návštěvníky jedním nebo i dvěma oblouky duhy. Fotky vodopádu zezdola, z úbočí nebo seshora, prý nejdou zkazit. A věřte, že se tu davy fotografujících turistů netrhnou. O přitažlivosti vodopádu rozhodně nemáte čas přemýšlet po vystoupení z turistického autobusu, pár desítek metrů cestou k vodopádu, při krkolomném stoupání po jeho úbočí, ba ani cestou zpátky na parkoviště, s častým ohlédnutím. Padající vodní tříšť si váš zrak i sluch zcela podmaní. Skógafoss zkrátka z paměti nevymizí. A ten, koho jeho obraz a poklidná atmosféra trvale vnitřně zasáhne, musí čas od času přemýšlet, čím to je.

   Islanďan si ten fakt dokáže vysvětlit hned a žádné důkazy nepotřebuje. Středoevropan nemá ten cit ani oči, aby si vše srovnal hned na místě. Kolikrát se mu v mysli rozsvítí až po návratu z cesty, v klidu domova. Jako zrovna nám při prohlížení povedených digi fotek od vodopádu Skógafoss, vskutku nepokažených. Je zcela jisté, že vodopád někdo ochraňuje a dodává setkávání početných zástupů zvědavců s ojedinělou přírodní scenérií určitý řád. Po způsobu islandských legend na sebe takovou službu mohli vzít jedině dobrosrdeční trollové.

   Fotky těm myšlenkám dávají za pravdu. Na té z písčitého nánosu před vodopádem si lze povšimnout vedle mělčích otisků bot návštěvníků i stopy hlubší, nejspíš mohutnějšího trolla-hlídače. Hlavy dalších dvou, kteří kontrolují situaci před vodopádem, lze spatřit až po zdolání nejméně poloviny úbočí vpravo od vodopádu, zezdola rozpoznat nejdou. Velké překvapení, a svým způsobem odměnu za vynaložené úsilí i odvahu zdolat úbočí až k samému vrcholu, nám přinesl unikátní obrázek jinak zrakům skryté trollky, s malým trollíkem na rameni. Jasně, že každý troll byl kdysi malý. Jaký div, že nás to dřív nenapadlo. Ani to, že mohou mít od kosti dobráčtí trollové docela obyčejné, skoro lidské vlastnosti. Soustředěný výraz trollky jsme totiž nejdříve přisuzovali jen bedlivému sledování turistů o pár desítek metrů níž. Až dodatečně jsme si na další fotce povšimli mohutného trolla–hlídače podél stezky k vodopádu, kterou procházejí turisté a turistky. Nejspíš jsme na to kápli. Trollka nahoře na trolla dole kvůli těm ženštinám zřejmě trochu žárlí.