Když se sovětský vůdce Michail Gorbačov a americký prezident Ronald Reagan 11.-12.října 1986 zhruba po roce podruhé sešli ke společnému jednání ve vile Höfdi v Reykjavíku, začínali už i mnozí lidé východního bloku tušit, že se cosi významného děje. Jejich první setkání 19.-20.listopadu 1985 v Ženevě více méně jen příznivě zaznamenali. Za pár měsíců, v noci z 25. na 26. dubna 1986, ovšem došlo k výbuchu v sovětské jaderné elektrárně v Černobylu. Byl to bod zlomu? Každopádně očekávání příznivější budoucnosti vzrostlo. V osudové vile Höfdi začali M.Gorbačov s R.Reaganem bourat železnou oponu. Výstižně to sovětský představitel vyjádřil na tiskové konferenci po jednání: „Reykjavík nebyl neúspěch, je to průlom, který nám poprvé dovoluje vidět za horizont.“

   Od toho památného října, co do souvisejících událostí, běžel čas rychleji. Setkání vrcholných státníků se opakovala ještě dvakrát, vždy po roce, s výraznějšími výsledky. Ale Reykjavík zůstal historicky jen jeden. Párkrát jsme s ženou zatoužili místo spatřit na vlastní oči. Ta možnost se nám dost přiblížila v srpnu 2007 prostřednictvím poznávacího zájezdu CK FIRO tour.

   Na mezinárodní letiště v Keflavíku jsme přiletěli ve středu 8.srpna toho roku nad ránem, za čiročirého severského světla. Cestou do hlavního města jsme tak mohli oči nechat na nekonečných lávových pláních, pokrytých zeleným mechovím. Po průjezdu městem jsme složili zavazadla v hotelu Cabin v ulici Borgartún. Do snídaně ještě nějaký čas zbýval. Na stojánku u recepce jsme získali první turistické mapy Islandu, Reykjavíku, poloostrova Reykjanes, pár letáčků s nabídkami k tomu. Ptáme se zvědavě recepčního, kde bychom našli vilu Höfdi. „Kousek odtud na stejné ulici, za dvěma kruhovými objezdy,“ pravil ten dobrý muž a hned tu trasu kreslil do mapky. „Do snídaně jste zpátky.“

   Na nic jsme nečekali a rázným krokem vyrazili k památnému místu, řečeno po našem, nepochybně poutnímu. Vilu jsme zakrátko uviděli a ze všech stran vyfotili. Došlo přitom i na zajímavé symbolické detaily, jako byla otevřená západka branky v oplocení za domem. Cestou k hotelu zamyšleně povídám: „Vlastně bychom mohli klidně cestovat zpátky domů. Nejvýznamnější místo na Islandu jsme už viděli. A nebýt tehdejší historické události, nejspíš bychom se sem nikdy ani nepodívali.“ To už neplatilo. Podívali, během čtyř let hned dvakrát, kolem dokola i napříč.

   Vila Höfdi má svou vlastní zajímavou historii. Budova s prvky secese, klasicismu, novobaroka i norského národního romantismu, byla postavena v roce 1909 v Norsku, na Island ji dovezli rozloženou na části a opět sestavili. Bílý dřevěný dům byl původně sídlem francouzského konzula. Od roku 1938 byla vila sídlem konzula Velké Británie, ve válečných letech ji navštívili například Winston Churchill nebo Marlene Dietrichová. Ve vile pobývala i britská královna. Konzul prý ale vilu prodal s odůvodněním, že v ní stále straší.

   V současnosti vila patří městu Reykjavík a je používána pro oficiální recepce a setkání. Bohužel není otevřena pro veřejnost. Historická budova se po zkratu na elektroinstalaci ocitla 26. září 2009 v plamenech. Islandští hasiči nezachraňovali jen nenápadnou vilu, ale také důležitý kus islandských, evropských i světových dějin 20. století. Dá se směle říct, že státníci i hasiči, symbolicky i v reálu každý po svém, požáry ve vile Höfdi zvládli.  

en.wikipedia.org/wiki/Hofdi

www.panoramio.com/photo/22623230