O barvách Skálholtu

   Řízením cestovatelské náhody jsme v srpnu roku 2007 navštívili legendami opředené náboženské centrum Skálholt na samém počátku dlouhé cesty napříč islandským vnitrozemím. To nádherně prosluněné ráno mimořádně přálo barvám, na Islandu ne zrovna tak často vídaným. Nabídlo vskutku azurové nebe, ranními paprsky doběla ozářené fasády biskupství, vlídnou šerost jejich zastíněných stran, tmavý příkrov lomené střechy, ranní rosou ještě postříbřený pažit kolem. Na pohled barevně jednoduchý, ale velmi působivý vjem. O geniu loci toho místa nemohlo být pochyb. Návštěva biskupství stačila na pár fotek z venku, na pár uvnitř, a na několik záblesků pro depozit vlastní fotografické paměti. K budoucímu oblažení vzpomínek. Tak se to v hlavě všechno zamíchalo a postupně zasouvalo do legendy. Všeho do času. Po návratu z interesantní islandské cesty na nás čekalo to usedavé třídění nasbíraných dokumentů, a hlavně digitálních připomínek navštívených míst. Pochopitelně došlo i na fotky ze Skálholtu. Připomněli jsme si interiér kostela, moderní barevnou mozaiku s Ježíšem na pastelové stěně za oltářem, také záběry na kostel zvenčí a na jeho okolí. Na velkou vzdálenost jsme odtud dokonce zvěčnili vrcholek Hekly, na pár chvil vystouplý z mraků. Teprve v klidu pracovny jsme si ale povšimli něčeho vskutku neobvyklého. Tehdy na zrosené tmavé střeše vytvořil lom slunečního světla unikátní spektrum barevných pruhů. Zaznamenat takový jev, to vydá na dobré vnitřní uspokojení fotografa. Ovšem nad zjištěním, že obdobné spektrum nabízí i mozaika na stěně za oltářem, nad tím se nám doopravdy zatajil dech. Vysvětlit tu souhru náhod a vjemů neumíme. Leda tak, že duch Skálholtu na nás v dobrém pamatoval. Vážíme si toho.