(více v odkazech vlevo)

 

   Rád vzpomínám na Mongolsko. Na jeho barevnou rozlehlost, oblé tvary zelených kopců protkaných sluncem, na roztodivné krajkoví řek a říček, na nekonečně modré nebe, na bělostné korálky jurt a shluky stád, na neopakovatelnost jasnozřivých rán a krátkých večerních stmívání v rudém pásu obzoru, za doprovodu táhlého zpěvu, zapadajícího do stepní trávy. Na jedinečný pocit volnosti. Osud mi ho dopřál už před padesáti lety. Podivuhodná země tehdy stála na prahu velkého rozmachu. Dokonce se mohlo zpočátku jevit, že přemíru civilizace snad ani nepotřebuje. Ale zatoužila po ní rozhodným způsobem. O tom jindy.