Není nás mnoho... :: vizit-čítanka

Není nás mnoho...

(Poznávací cesta na sever a o sobě)

Občas dávám v družném kolektivu k lepšímu vyprávění o prvních dnech našeho vůbec prvního delšího poznávacího zájezdu. V roce Milénia, v první polovině července 2000, jsme se vypravili s CK FIRO tour do Skandinávie. Nezapomenutelný zážitek od samého začátku.

Poznávat je přednější, spánek počká

Není to nic nového. Když se občasní cestovatelé balí na delší cestu, bez nervozity se to neobejde. Zavazadla mají pevné rozměry, naskládat obsah bývá těžké, aby se na nic nezapomnělo. Představy se ovšem někdy liší od pozdějších skutečných potřeb. Žádný div. Na severu Evropy jsme konec konců ještě nebyli. Je pátek 30.června, večer všedního dne. Kufry pořád vzdorují, požadují vhodnější umístění věci, takzvaně po ruce. A když to jakž takž hodně po půlnoci dopadne, nestojí zato jít spát, abychom nezaspali. Dáme šlofíčka v autobuse. Autobus na svoz účastníků zájezdu z Brna do Prahy v sobotu 1. července s takovou nabídkou nepočítal. Jednoho to probere a následující cestu z Prahy do německého Rostocku více méně probdí. A bdí i při nočních přejezdech na trajektech do Dánska, a pak do Švédska. Nalodění, z autobusu na horní paluby, zpátky, vylodění, průjezd Dánskem, a znova. Už je neděle 2.července. Nějak ne a ne usnout ani cestou do Stockholmu. Švédské hlavní město je docela jiné poznávací pokoukání. Odpočineme si až v kabině trajektu noční cestou do Finska.

Amorella jásala francouzsky

Krátce po osmé hodině večerní se začalo stockholmské přístaviště ztrácet z očí. Byl čas zjistit něco málo základních informací o zajímavém dvanáctipodlažním kolosu třídy 1A super z flotily Viking Line, který nás na dnešní noc přichýlil. Prospekty obvykle bývají v informačním stojánku na patře s cestovními kabinami, hned naproti schodišti. V našem patře s číslem 7, k dispozici opravdu byly. Amorellu vyrobili v roce 1988 v chorvatské loděnici Brodosplit. Dlouhá je bezmála 170 metrů a široká zhruba 28 metrů. Pojme přes 2400 pasažérů a asi 550 vozů. Registrována je v přístavu Mariehamn na Alandských ostrovech, patřících Finsku. Průvodkyně pravila, že proplétání trajektu kolem těch ostrovů za rozbřesku je velkých zážitkem. Kdo o něj stojí, natáhne si budík. Je nedělní večer 2.července a převážně mužská část osazenstva nemá na pobyt v kabině ani pomyšlení. Courali se nedočkavě do Fun klubu v osmém podlaží. V nizozemském Rotterdamu totiž sehrají ten večer finále Mistrovství Evropy 2000 v kopané týmy Francie a Itálie. Zkuste uhodnout, kteří fanoušci si posezení u televize propachtovali. Odjinud nás tam moc nebylo. Francouzské povzbuzování utichlo v 55. minutě. Ital Delvecchio vstřelil branku. Následovalo 35 minut beznaděje. Sudí ještě pár minut nastavil. Sylvain Wiltord na konci nastavení vyrovnal. Prodlužovalo se. Francouzi vše sledovali takřka bez dechu. Ve 103 minutě vstřelil David Trézéguet vítěznou branku. Francie se stala mistrem Evropy. Vidím ten okamžik dodnes. Fun klub Amorelly se rozjásal francouzským nadšením. Kde hned vzali národní trikolóry, to nevím. Barmani se měli co otáčet. Kdo by po tom všem pomyslel na spánek?

Alandské ostrovy vůbec poprvé

Rozbřesk se v pondělí 3.července opozdil. Jak jinak si mám vysvětlil, že jsem ženu probudil o hodinu dřív, než nastal. Do tmy ponořený trajekt se ještě nějakou chvíli nechal šumivě unášet po klidných vlnách Baltu, až už se na to vlahé jitro nemohlo dál dívat. Bylo to tak. Proplétání kolem ostrovů a ostrůvků Aland, s oblými vyhlazenými skalisky, porostlými jehličnany, opravdu stálo zato. Teprve o 12 let později, při druhé cestě po Baltských ostrovech, jsme zjistili, že trasa trajektu tehdy vedla kolem ostrovů Föglö a Sottunga. O půl osmé jsme přistáli v Turku, o půl deváté jsme z blahého popudu průvodkyně absolvovali rozcvičku v zámeckém parku. Někdy stačí málo.

Sibeliův památník v Helsinkách

Parku Sibeliuksen puisto, sevřenému mezi ulicemi Mechelininkatu a Merikannontie při vjezdu ze severozápadní strany do Helsinek, metropole Finska, dominuje památník nejslavnějšího finského skladatele Jeana Sibelia (1865-1957). Podivuhodný, a tím pádem kontroverzní monument vytvořila sochařka Eila Hiltunenová v roce 1967 z nerezových trubek různých průměrů o celkové váze asi 30 tun, pro lepší představu v délce 10.5 m, hloubce 6,5 m a výšce 8,5 m. Vůbec to první, co návštěvníka při pohledu na monument napadne, je přirovnání k píšťalám varhan. Ostatně pojmenování „nehrající varhany“ si od svého vzniku vysloužil. Tak docela pravda to ale není. Mezi spojenými tubusy rozličné délky se pravidelně hemží návštěvníci památníku a poklepáváním zkoušejí vyloudit kovové tóny. Ani my jsme neodolali a zůstáváme přesvědčeni, že jsme náznak Sibeliova hudebního vzkazu slyšeli, anebo si ho alespoň přáli slyšet. Opodál monumentu veškerou návštěvnickou šumelu pozoruje tvář geniálního skladatele z šedé oceli. Samotný park je na finský způsob rozložitý, chodníky mezi stromy vybízejí k procházkám. Vymezený čas poutníka na delší cestě Skandinávií s nimi ale nějak nepočítá.

Čtvrtka na olympijském stadionu

Asi kilometr nalevo od Sibeliova památníku je Olympijský stadion. Na prostranství před ním upoutá běžecká socha „létajícího Fina“ Paava Nurmiho (1897-1973). Uběhnout dvě stovky metrů od brány stadionu k soše nebyla tak velká fyzická oběť. Přesto nikdo z účastníků neběžel se mnou. Proto nevědí, že Nurmi má zarputilý výraz. Na stadionu jsme nejdříve vyjeli výtahem na věž, kde plál od 19.července do 3.srpna 1952 olympijský oheň. Turisté to místo léta zaplňují mincemi pro štěstí. Z výšky vypadá tartanový ovál stadionu impozantně. Proč to tajit, mám tu mánii amatérsky běhat na olympijských stadionech, pokud je to možné. Zatímco se naše skupina na tribuně u cílové šachovnice soustředila na podrobnější výklad o zlatých medailích oštěpařky Dany a famózního běžce Emila Zátopových z OH roku 1952, a také dvou zlatých medailích běžkyně Jarmily Kratochvílové z MS v lehké atletice roku 1983, propletl jsem se sportovně technickým zázemím a dal si chutě čtvrtku (400 metrů). Nebyla z nejrychlejších. Pocit to byl ale přenádherný. Před cílem mi sám od sebe zvedl ve vítězném gestu ruce. Šokovaní účastníci našeho zájezdu mi z tribuny mohutně zatleskali. I když se jakýsi nepřejícný hlas pokoušel volat lékaře, po nějaké předchozí únavě nebylo ani památky. Helsinky jsou turisticky vděčné město, okružní plavba lodí to ještě umocňuje.

Sibeliův památník v Järvenpää

V podvečer v pondělí 3.července zaparkoval náš autobus před hotelem Rivoli ve městě Järvenpää, asi 35 kilometrů severovýchodně od Helsinek. Nahmátl jsem podle zvyku pár prospektů na stojánku u recepce. Vyčetli jsme z nich, že Sibelius pobýval od roku 1904 asi dva kilometry jižně od města ve své vile Aniola v letovisku u jezera Tuusulanjarvi. Tam také našel místo svého posledního odpočinku. Bylo rozhodnuto. Trochu jsem však přehlédl, že letní otevírací doba areálu nemusí nutně platit večer, byť za neustále intenzivního denního světla, a že ani přírodní plot nemusí být zrovna nízký. Téměř půlnoční slunce tou dobou den příhodně prodloužilo. Tehdy dobře neodhadnuté kilometry pěší túry po Sibeliuksenvayla až k odbočce Poikitie to ale vstřícně nezkrátilo. Přes plot jsme neviděli téměř nic. Tak se stalo, že zmíněná, chvílemi málomluvná procházka ve dvou, vstoupila sice zaslouženě do legendy, stihla to ovšem až po návratu z poznávacího zájezdu domů. Pro pořádek doplním, že jsme tehdy uléhali ke krátkému spánku za denního světla po jedné hodině noční, ale to už bylo úterý 4.července.

Dovětek v poklidu domova

Občasnou promluvu o prvních dnech našeho severského putování začínám slovy: „Není nás mnoho Čechů či Moravanů, pokud vůbec ještě nějací takoví kromě mne jsou, kteří by tři noci probděli, aby za další jeden den stihli uběhnout čtvrtku na olympijském stadionu v Helsinkách a navštívit dva památníky „finského Smetany“ Jeana Sibelia v Helsinkách a Järvenpää.“ Pokud jste povídání dočetli až sem, jistě vám nebude zatěžko si případné pochyby spolehlivě vyvrátit. Je to ostatně jediné, co proti tomu po tak dlouhé době můžete dělat.