To výročí se zkrátka přehlédnout nedá. Právě před sto lety, 7.listopadu 1917, pootočila Velká Říjnová Socialistická Revoluce kolem světových dějin. Státníci, funkcionáři, historici a velká plejáda vykladačů, jakož i lidé nejrůznějšího stupně vzdělání a profesí, zejména však jedné pevne stranické příslušnosti, si tu událost rok co rok nostalgicky připomínají. Kolik pohledů na ni a o ní už bylo ozřejměno, kolik papíru bylo popsáno, kolik radiových vln se převalilo, kolik shromáždění a přehlídek bylo vyšperkováno myšlenkovými i obrazovými relikviemi. Nic není jenom červeno bilé. Badatelé bádají a dumají jak srovnat proklamované světlé zítřky s nezměrným utrpením a nesčetnými obětmi pod jejich vzdáleným obzorem. A tak tu přemíru sdělených střepů a střípků člověk pro sebe chytá a v sobě obrací, ale pravdivý čas v místě a způsobu se mu chtě nechtě vzdaluje. O paměť nastupujících generací zavadí zřejmě jen málo, pokud vůbec. Jména revolučních protagonistů jakoby najednou nebyla vůbec důležitá, žádnou pochodeň k vysněným metám už nenesou.

   Poštěstilo se nám v červenci roku 2003 spatřit ta dějinná místa v Sankt Peterburgu na vlastní oči. Na pamětních deskách mnohých budov se lze dočíst, kdy tam a ke komu řečnil vůdce revoluce. Prošli jsme se Palácovým náměstím a představovali si působivý masový útok rudoarmějců, vojáků a námořníků na Zimní palac ze známého historického filmu. S nezměrným hrdinstvím zdolávali pavoučí síť kované vstupní brány, aniž by jim v tom nepočetné řady obránců mohly nějak zabránit. Prošli jsme nádvořím palace a v rámci prvního prohlídkového okruhu nejprve zamířili do carských komnat. Tam, v útrobách rozlehlého komplexu, jsme s průvodkyní prošli i nevelkou místností s gobelíny na stěnách. Vévodily jim půvabné ženštiny, které zastupovaly jednotlivé světadíly. Za otevřeným křídlem vstupních dveří do místnosti ukrytou jsem náhodou spatřil jakousi ceduli. Informace o ní se do výkladu průvodkyně nějak nevešla. Mimoděk jsem ceduli vyfotografoval a spěchal po trase dál. Nebudu čtenáře napínat. Právě jsme téměř bez povšimnutí minuli jedno ze stěžejních mist vzpomínané revoluce. V tomto pokoji zatkli útočníci na Zimní palac v noci ze 7. na 8. listopad “kontrarevoluční buržoazní prozatimní vládu”. Dovedla je tam nejspíš mimořádně dobrá orientace ve spleti chodeb a místností rozlehlého carského Zimního paláce. Prostá byla ta dějinná chvíle. Nesla punc jen malého vytržení z večerní vládní disputace v očekávání čehosi příštího. Město Petra Velikého na Něvě prý o tom tou dobou nemělo ani tušení.

   Logistika zahájení té veliké, převeliké revoluce prý od pohledu poněkud selhala. Prvotním viditelným signálem snad měla být rudá vlajka, vyvěšená nad Petropavelskou pevností. Následně měl být odpálen slepý náboj z předního kanónu křižníku Aurora, který kotvil na Něvě hned u Zimního paláce. Mlha před ním, mlha za ním. Signál rudé vlajky zůstal vyčkávajícím očím na křižníku upřen. Námořní důstojník z Aurory ovšem na nic nečekal a ve smluvenou dobu slepý náboj nechal vypálit. Samotný výstřel široko daleko vidět nebyl, ale lidé ve všech koutech světa na to všechno zírali dlouhé desítky let. K převelice kulatému výročí se prý dokonce Aurora ozdobila barevnou světelnou show. Nevídáno neslýcháno. To už ovšem nekotví před Zimním palácem, ale u Petrovského nábřeží při ústí Velké Něvky do působivé Něvy. Davy turistů na můstku z nábřeží na palubu křižníku se netrhnou. Na pancíři děla si mohou přečíst, že “25 října roku 1917 ve 21 hodin 40 minut z předního 152 mm děla křižníku Aurora na pokyn vojenského revolučního vedení byl vypálen historický výstřel – signál k útoku na Zimní palac”. Pokoušel jsem se slepý náboj vytáhnout z hlavně zpátky. Jednak zub času už nejspíš vykonal svoje a pak taky hlaveň nebyla dlouho čištěná. Moje úsilí vyšlo nazmar. Omlouvám se.

JŠ (17 1107)