Ze všeho nejdříve se chci dotknout strastiplných let života mého otce Antonína. Jednak jsem zřejmě poslední, kdo může takové sdělení nabídnout, jednak mu to dlužím za vše, co jsme spolu prožili. Otec se narodil v Sazovicích u Malenovic poblíž Zlína 17. července 1906 v domě číslo 81 matce Karolíně a otci Františkovi Šestákovým. Byl to obyčejný venkovský kluk, mám povědomost o tom, že měl bratra Františka a sestru Marii, a pokud si pamatuji, měl i další dvě sestry, s nimiž jsem se vídal jen velmi zřídka. Otec se ve 22 letech oženil s Františkou, byla o dva roky mladší. Měli spolu tři děti. František se narodil počátkem prosinci 1930, Marie počátkem února 1932 a Jarmila v polovině listopadu 1933. Její narození bylo pro matku osudné, o několik dnů později zemřela. Pro pozůstalé to byla velká rána.  Otec, tehdy ani ne sedmadvacetiletý, byl v tu dobu zaměstnán u firmy Baťa ve Zlíně. Bylo přirozené, že v tak těžké životní situaci hledal někoho, kdo by mu pomohl s péčí o děti a obstaráním domácnosti. Zdálo se, že takovou pomocnicí by mohla být jeho druhá žena Ludmila. Koncem srpna 1934 se jim narodil syn Antonín. Z ústního podání vím, že se Ludmila jela se svým velmi malým prvorozeným synkem pochlubit příbuzným do rodné vsi. Nebylo to dobré rozhodnutí. Nakazila se tam nějakou závažnou přenosnou chorobou a infekce přešla i na malého Toníka, který o Vánocích zemřel. Matka ho přežila jen o pár týdnů. Otec se čtyř a půlletým Františkem, tříletou Marií a dvouletou Jarmilou zůstali sami. Bydleli v té době ve Zlíně, ve čtyřdomku na okraji Letné, dalo by se říct v dělnické kolonii firmy Baťa. Pamatuji se, že se u nás nemluvilo o tom, jak tehdy žili, vím jen, že nejmladší Jarmila byla určitý čas v péči kmocháčků z Tečovice u Malenovic. Těžkých životních zkoušek nemělo být v průběhu těch strastiplných letmost. Začátkem června 1931 odešel na věčnost jeho otec František a v půli srpna 1934 i jeho matka Karolína. Může mít vůbec tak těžká rodinná situace nějaké aspoň trochu přijatelné řešení? A kolik vnitřní síly musí člověk mít, aby ji unesl. Otec Antonín ji měl. Velmi si ho za to vážím.

   Stalo se, že se otec začátkem června 1935 oženil s pětadvacetiletou Žofií, rozenou Mazurovou 12. května 1910 v Kojetíně na Hané. Pocházela z hluboce věřící katolické rodiny, jako předposlední ze 13 dětí v rodině řezníka a malorolníka. Byla v té době krom jiného činná v divadelním spolku místní organizace Orel. Koncem května 1937 se jim narodila dcera Zdenka. Nová rodina v té době došla určitého klidu, otec u Baťů povýšil na skladního mistra a matka Žofie se doma starala o čtyři děti. Tento klid ale neměl mít dlouhého trvání, když republika přešla pod Protektorát. Otec byl v březnu 1941 zatčen a následně vězněn v nacistických žalářích. Domů se vrátil s velmi podlomeným zdravým v srpnu 1942, vyhublý tak, že ho pětiletá Zdenka vůbec nepoznala. Jeho špatný zdravotní stav po nacistický výsleších vykazoval značné výkyvy. Počátkem října 1943 jsem se narodil já, jeho páté a nejmladší žijící dítě. Mým sourozencům tehdy bylo: Františkovi 13 let, Marii 11 a půl, Jarmile 10 a Zdeňce 7 let.

   Přidávám ještě dvě podstatné poznámky:

   Matka Žofie se při svém odvážném vstupu do života mého otce Antonína nedala jenom, jak se říkávalo, na tři děti. Společně s otcem se také museli vypořádat s nemalými dluhy, které mu vznikly z minula kvůli placení lékařské a nemocniční péče, pohřbů a vypořádání dědictví. S velkou úctou jsme my, všechny děti bez rozdílu, vnímaly s přibývajícímu léty tuto její nevídanou, velmi těžkou a statečnou roli.

   Protože otcovo zaměstnání v pozdějších poválečných letech vyžadovalo, aby pobýval přes týden mimo Zlín, spočívala na ní rovněž hlavní tíha péče o nás a o domácnost. Nezapomínala přitom ani na pravidelné ošetřování rodinných hrobů, včetně míst posledního odpočinku obou otcových předchozích manželek na hřbitově v Mysločovicích, ale i hrobu malého Toníka na zlínském Lesním hřbitově. Vím to, protože jsem ji tam jako malý kluk rok co rok o památce zesnulých doprovázel.